Autorka: Jana Kučerová

Jen do lesa, do temného hvozdu se směli ti dva po večerech uchýlit. Sami tam v temnotě sedávali. Nemluvili, jen se usmívali. Jemu to však nestačilo. I přisedl si jednou blíže a opatrně líbati ji začal. Tu ona ozvala se: Velkou odvahu máš, mladíku z mraků. A polibek vroucně opětovala. A tak jejich dvě mladá těla splynula v jedno.
Od té doby nejednou, sešli se pod tou temnou tmou. Jen tam v jejich temném hvozdu, ze dvou se jeden stával. Každý jiný nerad to viděl. Světlo bylo pro temnou dvojici nepřítelem nevídaným. Nespali již na svých slamnících. Sloužilo jim jehličí a mech hvozdu jejich temného. Nikdy víc již nemluvili a jen se na sebe usmívali.
Podle zlých jazyků jen bezbožně žili a ničehož si nevážili. Jazyky, ty však pravdu skryly. Oni nadevše jeden druhého měli. Velký sen je oba za čas spojil. Splynout v jednu duši, jeden srdeční sval.
Snad čert tomu chtěl, že mocní válku vyvolali a jejího milého bránit zemi přizvali. I kráčel on hrdě s mečem za pasem. Věděl, zač bojuje, za svůj sen. Však souzeno mu nebylo vrátit se zpět. Na zdupaných polích vydechl naposled. Od své milé na míle vzdálen, ležel tam on, jež v temnotě se scházel.
A v tom temném hvozdu rozezněl se pláč. Ten však nedlouho trvati měl. Matka své malé do náruče přivinula a pro milého naposledy zaplakala. Temnota navždy skryla ji i její žal a ztrátu. Pod svá ochranná křídla mladou matku zavinula, ať hvozd ji navždy chrání.
A v tom hvozdu neviděna, pravda čeká ztracena.
Za čas snad se minulost navrátí, když další dvojice v ten hvozd zavítá. Znovu jiní pochopí to kouzlo noci v temném hvozdu na jehličí. Příští třeba budou míti větší štěstí a muž více ženu neopustí.