Autorka: Karina Pukaljaková

Listí bylo zbarvené hned do několika odstínů. Od světle žluté, přes brusinkově a melounově červenou až po zvláštní tmavě hnědou. Cesta, po níž kráčela malá holčička, se doslova potápěla v hromadách takovýchto útvarů. Konečně se mohlo prohlašovat, že podzim dorazil na scénu. A to v plné parádě.
„Kubo! Jsi tu!“ vykřikla zničehožnic drobná hnědovláska a rozběhla se po barevné cestě ke klukovi stojícímu opodál.
Když chlapec natočil svou hlavu na stranu, všiml si jí. Jeho oči se rázem rozzářily, jako kdyby se v nich jiskřičky rozhodly zatancovat mazurku a nikoho z ní nevynechat.
„Eliško!“ zavolal na ni a také se rozběhl. Přesně směrem k ní. Dopadlo to tak, že do sebe narazili a pevně se objali. Neměli v úmyslu se pustit. Pro kolemjdoucí to musel být krásný pohled, taková dětská láska se starším vždy zamlouvala.
Eliška a Jakub. Nejlepší přátelé. Odjakživa se měli velmi rádi, bylo tomu tak už od první třídy mateřské školy, kde se vlastně úplně poprvé potkali. Vždy se bavili jen spolu. Jakmile jeden z nich nedorazil, ten druhý v koutě smutně provrtával pohledem králičího plyšáka a přál si, aby se okamžitě zvětšil a proměnil v člověka. Eliška chtěla, aby se před ní takhle objevil Jakub. A Jakub potřeboval přesný opak.
„Konečně podzim!“ zahlaholila Eliška vesele, když se vytrhla z Jakubova sevření, a její tváře se trochu začervenaly. Možná to bylo kvůli poměrně chladnému počasí, ale hlavním důvodem se stala skutečnost, že se po dlouhé době opět střetla s Jakubem. „To je tak nádherné.“
„Máš pravdu,“ přisvědčil Kuba a snažil se vymyslet něco poetického, aby Elišku ohromil. O to mu dnes šlo, chtěl na ni zapůsobit. Chtěl svou nejlepší kamarádku překvapit. „To modré nebe je… hrozně modré, nemyslíš?“ řekl a nervózně se uchechtl. V duchu se však už proklínal. Tak to se mi moc nepovedlo, prohlašoval ve své mysli.
Jakub měl Elišku vždycky rád více, než by bylo obvyklé. Stala se středem jeho vesmíru, neexistovalo, že by mu někdy zmizela ze života. Nechtěl ji ztratit.
To, jak se na ni vždy usmál, bylo krásné. Tak moc krásné. A ji to pokaždé uklidnilo. I ona ho totiž považovala za svého nejdůležitějšího přítele.
Oba dva v tomto byli za jedno – neprozrazovat nic, zůstat nejlepšími přáteli, což bude dostatečně vyhovující, protože se stále často uvidíme. Ale… bylo to složité.
Eliška přikývla, i když neměla ponětí, co by mu na jeho otázku odpověděla. Poznala, že je nervózní, něco takového by nikdy neřekl. Takže se ještě jemně usmála. Ostatně… takhle řešila většinu situací, při kterých nevěděla, jak se má zachovat.
„Půjdem na čokoládu?“ zeptala se a sehnula se pro jeden list, jenž ležel u jejích nohou. Zaujal ji, byl nádherně červený, nepotrhaný. Jako by na stromě rovnou rostl v takové barvě, čímž se hodně odlišoval od ostatních, a před pár vteřinami jen sletěl dolů.
Jakub se zahleděl na list, který Eliška držela mezi prsty, a odpověděl: „Jo, určitě. Mám na ni chuť.“
Hned potom si také dřepl, ale zvedl ze země jiný lístek. Žlutý. „A tohle si beru s sebou,“ řekl, záhy si ho dal ve dvou prstech před obličej a zešklebil se. Eliška se tomu musela uchechtnout.
„Tak jdem!“ zakřičeli oba dva najednou.

Cesta jim ubíhala rychle a to, jak se celou dobu smáli, mezi nimi udržovalo pohodovou atmosféru. Možná se šířila i k jiným lidem, třeba byla až tak moc nakažlivá, že se musel každý, kdo se s ní jen prstem střetl, začít usmívat jako ten nejbláznivější člověk na světě.
„Dáme si dvě horké čokolády, prosím,“ usmál se Jakub na vysokou ženu, která obsluhovala v jejich oblíbené kavárně. Bylo jim teprve jedenáct let, člověk by možná řekl, že jim je méně. Někdo by zase mohl tvrdit, že se chovají moc „dospěle“. Oni to ale neřešili, chovali se tak, jak to pro ně bylo nejpříjemnější.
„Jak to jde ve škole?“ optala se Eliška, jakmile se posadili k jednomu z dřevěných stolů, a svírala mezi prsty svůj melounově červený lístek.
Jakub se na chvíli zamyslel, ale uvědomil si, že jeho kamarádka čeká na odpověď, takže nakonec řekl jen tohle: „Je to super, vždycky jsem měl školu docela rád. Jsou tam moji kamarádi a ti jsou super, protože takoví byli vždycky.“
Úsměv na jeho tváři se snad ještě zvětšil, pomyslela si hnědovláska. On je tak skvělý, nikdy jsem nepotkala takového člověka, ani s mými kamarádkami ze školy si tolik…
„Co ty?“ zeptal se Jakub a vytrhl ji tak z přemýšlení.
„Mám to stejně,“ oznámila mu. Předtím mi ta poetická myšlenka nevyšla, měl bych už něco říct pořádně, pomyslel si Kuba.
V tu chvíli k nim dorazila číšnice, na stůl jim položila dva bílé hrníčky plné tmavě hnědé čokolády, z nichž se kouřilo, a hned zase odběhla zpět. Eliška se zaměřila na šálek položený před ní, přičemž se její oči zatřpytily štěstím a tváře jí znovu trošku zčervenaly.
A přesně v tento moment Jakub dostal nápad. Vzchopil se, poetická myšlenka uvnitř jeho mysli, a řekl: „Jsi třpytkou mého života, Eliško.“