Autorka: Tereza Klabanová

NAZÍ V TRNÍ

To tvé oči
ptaly se mě
my oba víme na co

byly smutné
v proudu mlčení tekly slzy
a my se dívali do dálky

tam, kam
nikdy nedojdeme
Tak proč se dál snažit?

hledám odpověď
v záhybech paměti, jak
zachovat a přitom nelhat, vždyť

lidé jsou jen chodící schránky
skutečnost na námi drží bič
a my jdeme kam ukáže

otroci vlastní svobody
Ale teď, po tvém příchodu
už vím co chci dělat

chci se bít na prsou
řvát do větru
a po setmění šeptat do peřin

padnout na kolena
prosit o milost
a vstávat jako král

klást otázky
bez uzardění
a vědět, že není odpověď

stavět si cíle
jako hrady z písku
a mávnutím ruky zbořit celý svět

co na tom
že nepiješ kávu
a já kulhám na levou nohu

naše zvony bijí stejně
ale hodiny
ty odpočítávají jiný čas

lidé mohou zazlívat
otáčet se k nám zády
pálit mosty

a co pak?
hromádka prachu
víc po lidstvu nezbyde

Tak pojďme
než nám náhrobek
zaroste plevelem

PARADOX JEDNÉ SITUACE

„Sbohem, krutý světe.“
naškrábal kdosi na patník
Cosi padá z mostu dolů
dolů
dolů na chodník

Zbyde tam jen tmavý flíček,
seshora nepůjde vidět nic
A na mostu, stojí panic
píše
píše sadu
sadu růžových pohlednic.

ZNAVENÁ

Mám už dost lidských poznámek.
Špatná poezie,
co hezky zní
a jádro si tahá po chodníku.
Zbývá mi už jediné

Před prahem zametu si
svou hromádku neštěstí.

Prach, co sem nalétal.
Tvoří ho kamínky
samolibě házené do výšek
(beze strachu, že spadnou).
Pavučiny, kousek po kousku spřádané,
zničené,
aby mohli povstat znova.
Bláto.
Špína za nehty od válení sudů.
Třísky, bolí a hnisají (když vypadnou, rány se zacelí).
Peříčka
od stěhovavých ptáků.
Střepy,
prý přináší štěstí.
Jehličí,
jak krásně voní.
Korálky,
rozkutálené dětství.
Věneček z pampelišek,
teď tak křehký, bojím se ho vzít do rukou.
Kosti,
čí asi jsou?

Máchnu koštětem
(rozhodně, tak to má být).

vše letí v dál

úlevně si oddechnu

Teď už mi nikdo
Neřekne nic