Autor: Adam Závodský

(7)

Jak hvězdáři ze stověžaté Prahy
I my hledíme často do nebe
a v hvězdokupách naší Mléčné dráhy
hledáme hvězdu jenom pro sebe

Některé září jako supernovy
jen aby mřely takřka v zápětí
a od těch skrytých v šedomodrém poli
bledinké světlo sotva doletí

Jsou lidé kteří pro své okuláry
monokly sami sobě malovaly
jako by na rtech roztírali růž

Ty zvol si jednu, holku od naproti
vyprav se za ní ve dvoumístné lodi
Aby tvá víčka nezčernila tuš

(14)

Co blázníš, chlape. Tohle není láska
spíš podlá vzpoura nízkých nutkání
tahleta tvoje pihovatá kráska
stojí tak za soucitné usmání

Co blázníš, chlape. Tohle není v plánu
copak ti mozek vážně magoří?
Chtěl sis vzít přece krásnookou panu
s temenem plným zlatých kadeří

chtěl sis jí hýčkat jako vzácnou sochu
milovat ji a podvádět ji trochu
a plakat až ti pláchne do nebe

Jenže když touha na jazyku svědí
k čemu jsou všechna světa předsevzetí?
„Čau krásko. Bydlím kousek od tebe...“

SONET PRO PŘÁTELE

Kdybych měl jednou vážně hodně peněz
koupil bych šperk co všechny ohromí
Koupil bych klícku. Jenže místo z želez
byla by celá jenom z cukroví

Tam bych si choval nejmilejší duše
tam vábil je na vůni skořice
a trochu doufal, že pro všechny růže
si zamilují zámek na klice

Hlupáku hloupá. Což to nejsou přece
zrovna ty mříže, zrovna tyhle klece
co dělaj' z hrdých tvorů mrzáky?

Neboj se o ně. Jen jim řekni tiše
„Přátelé, prosím, vraťte se mi příště
vždyť bez vás mám jen šeď a činžáky