Autor: Ladislav Krech

MYŠLENKA

Ve světle hvězd ,
na obloze tmavé.
Nechal jsem se vést
v myšlence blahé.
Když poletovati hvězdy mohou,
v temnotě světlo tvořit,
ponechám si v hlavě myšlenku pouhou,
nenechat nikoho tuto krásu bořit.
V jedinečnosti pohledu svého,
pozdržím si krásu.
Veškeré to blaho,
přináší mi spásu.

MOŘE

Pod hladinou tak rozsáhlou,až smysl to nedává,
já cítím se pohřben a uvázán.
Pod tím obrovským tlakem,rozsáhlého moře,
strácím se v obrovské temné strouze.
Padajíce na dno vzniká v mé hlavě silná bouře.
Kdo mi pomůže ?
Kdo mě zachrání ?
Když nikdo tu není ?
Kdo alespoň šanci mi dá,mizivou tu naději.
Jako poslední paprsky světla mizící v nekonečné jemnosti temnoty.

DUŠE

Ve vlaku sedím a čekám na konečnou.
Z okna ven hledím,hledám duši zlomenou.
Když tu najednou se mi zjevý,
v odrazu odlesku samotného okna na mě hledí.