Autor: Dominik Kraft

ACH, PRAHO

Ach, Praho.
Ach, Praho.

Ach, Praho...

PAN PTAKOPYSK

Jsem
protože jsi
tudíž nejsem
Nejsem
protože nejsi
protože jsi
tudíž nejsme
Nejsme
protože jsme
protože jsi
a já jsem

Jsem
jsi
proto nejsme
proto nebuďme
ač budem‘
abychom byli
protože jsme

V ÚSMĚVU

Potkal jsem tě ve dveřích
pes zaštěkal a slunce pálilo
úsměv ryzí
ulice laškovala
stromy a listí
letní vánek
bylo pozdní dopoledne

Já a ty
malý kousek nebe
osobní selhání

Pak jsem šel městem
mezi domy
a koupil si knihu
“Já Amadeus“
dámy oděné do houslí
a tančící noty

V patnáct hodin
hodiny odbily patnáctou
a já se napil

Teď sedím na lavičce v sadech
před konzervatoří
Na rohu “U Branky“ hraje harmonika
mám chuť spát s kytarou
ale jsem tu jen já
Amadeus
a árie z Figara

Pak si ke mně přisedli dva postarší páni
z jejich rozhovoru jsem vytušil že jsou nesmírně sečtělý a moudří
Určitě to jsou staří kouzelníci
Jednoho zaujala má kniha
dali jsme se do řeči
V těch slovech byla celá moudrost krásy
Naši rozmluvu zakončil jsem větou
„Dneska je to... zvláštní...“
Po chvíli se zvedli a odešli
díval jsem se za nimi dokud nezmizeli za rohem

Jazyk kterým se domluvíš všude na světě je hudba
bezstarostná
s očima klouzajícíma po dotecích
díky které potkáváš lidi neznámé i známé
které potkat jsi měla
protože je máš ráda takové jací jsou
protože s tebou tančili a tančí na rtech papíru

A to všechno je v tvém úsměvu
v noci o něm budu snít

Jo a labutě
nesmím zapomenout
na labutě