Autor: Jan Vařejka

HAVRANÍ DÍTĚ
Večer zvon mrtvému zazvonil dnes
a sněhová závěj na hrobě jest.
Už rok tam leží- v podzemí,
a jeho dítě s lucernou bdí.
U toho hrobu zmrzlého
dítě zřím pět let starého.
Panenku svou v ruce má,
však vím, že ta rakev ukrývá
malé dítě havraní.
Panenka se po očku usmívá,
že mrtvé dítě je, nevnímá,
nevnímá, že dítě mrtvé je,
život jeho jak pusté aleje.
V rakvi dítě věčnost zří,
panenka čte mé myšlenky.
Panenka najde si mě do roka,
má havraní dítě-
mrtvého poskoka.

TĚLO A DUŠE

Tělo: Nohy samý špek!
Duše: Nejde o krásu, ale o funkci.
Tělo: Kecy, samý kecy!
Duše: Dopřej si klid, tělo.
Tělo: Nedojdu klidu, dokud se nezbavím špeků!
Duše: Kéž bych byla krásná jako ty!
Tělo: Vážně?
Duše: Ne, JÁ jsem přece nejlepší!
Tělo: Lžeš! Ty lhářko!
Duše: Jsem lepší než ty!
Tělo: Tak dost! Přerušuji tento rozhovor a vracím se k těm špekům. Nohy jak klobásy! No, fuj!
Duše: Mozek jak tečka na papíře! Jak mám myslet? Jak?
Tělo: Plíce se mi scvrkávají.
Duše: Cha, cha! Jsi závislé na vzduchu! Vlastně kyslíku!
Tělo: Ehm… Ale já vyhraji! Jsi totiž v mém mozku!
Duše: Po smrti z něj stejně zdrhnu!
Tělo: Zejtra někoho sbalim! Budeš mrkat!
Duše: No a?
Tělo: A ty budeš sama!
Duše: Ty štviňo!
Tělo: Shnij v těle, anebo z něj vypal!
Duše: Ráda bych!
Tělo: Tak jdi!
Duše: Prvně ale musíš chcípnout!
Tělo: Asi tak za sto let!
Duše: Ne, teď!
Tělo: (nesrozumitelně křičí)
Duše: Mohu tě zničit ihned! – Proč si ubližuješ? Proč si ubližuješ?
Tělo: Dost! Zmizni! Přestaň, ty ďáblova poručnice!
Duše: A proč bych měla?
+ :Duše utloukla tělo o stůl, ale mýlila se: zanikla i s tělem.
Duše: Tak sbohem, tělo!
Tělo: Nashle!
Duše: Neeeeé!
+: Smrt těla a duše. Navždy sbohem!

JEZERO

I.
Posílám mu tichým šeptem
slova, co dojdou s dechem.
Sláva žití- to je škoda,
moje nohy vzala voda.
Dveře do světnice otevřu,
a proto plavat nemohu,
když slyším tvoje echo,
mé kosti skřípou proto.
Když je mi smutno,
tam kde jsem,
je jezero.

II.
Duše v jezeře,
kámen šedý v poli,
duše na dně bídy,
kámen leží,
časy utíkají
a mé tělo
z bídy nevyplave.