Autor: Václav Dvořáček

MŮJ HŘBITOV POTRACENÝCH MYŠLENEK

Můj hřbitov potracených myšlenek;

bělostné kříže

tyčí se v němé pýše.

Vcházíte na soukromý pozemek,

truchlete tiše.

Zde leží potracené myšlenky:

tisíce plánů

a zbytky ideálů

Na hrobech rozkvétají pomněnky.

Spočiňte v Pánu.

Musely zahynout, abych já mohl žít.

Děravost paměti

žádá si oběti,

náhrobní hlasá kámen.

Až skončí služba má, až budu muset jít

do říše zatmění,

snad dojdou spasení.

My s láskou vzpomínáme.

Ženou se branou hordy viníků.

Zplozenci hříchu

odsouzeni jsou k tichu.

V dvojřadu s pouty kolem kotníků

kručí jim v břichu.

Nechtějte vzbudit mojí zloby hněv.

Z pozice správce

zaživa pohřbím zrádce

do díry, kde tlak hlíny tlumí řev.

Je to má práce.

Hrobníkem do smrti, já nesmím polevit.

Když ztrácím vědomí,

derou se z podzemí

démoni vlastních pudů.

Brání mi ve spánku, chtějí mě obvinit

a v jejich odlescích

vidím svůj křivý smích.

Bože, co jsem za zrůdu!

POSLEDNÍ (POCTA VIKTORU MALINOVI)

Sedím zachmuřený na kanapi

uprostřed místnosti závěsy

zabarikádované před světem.

Nasávají měkké světlo lampy

noviny, náčrtky, dopisy,

vše, co je mojí práce předmětem.

Špalky z krbu teplo vysílají,

hodiny za pár chvil odbijí

dvanáctkrát svůj žalm doby půlnoční.

Stíny duchů po zdech se míhají,

jak jiskry nad ohněm pomíjí,

když papír vytahuji sváteční.

„V. Malina: Závěť“ čárám na něj.

Co Villon, rošťák se rozepsal.

Odkázal brzy, co měl, z vězení.

Co já mohu předat? Snad beznaděj?

Majetek jsem dávno prochlastal,

děti mé toto jistě ocení.

Vět pár, tečka, dnešní datum, podpis.

Do zvonu úder den dovršil,

poslední se můj výtvor tím konče.

Naposledy kontroluji úpis,

chyby jsou-li hledám ze všech sil.

„Notářské ověření, pitomče!“

Lekl jsem se, z rohu vyšel ten hlas,

studený, cizí hlas ženštiny.

Ochladil se vzduch, když se zasmála.

Strnul jsem hned, zmohl tělo mé třas.

Bál jsem se dohledat příčiny

zděšení mého, jež zde povstala.

„Tak se otoč, srabe, mluvím s tebou,“

řekla zas a já se odhodlal.

Čekal jsem smrtku, ale tohle ne.

Žena! Mladá, štíhlá, v róbu černou

oděná, blíže jsem jí prozkoumal.

Je krásná, a ten dekolt, ó pane.

„Na co čumíš? Na co čekáš? Sbal si!“

vyštěkla a její pohled plál.

Netušil jsem vůbec, co po mně chce. 

„Tělem anděl, mluvou dlaždič. Kdo jsi?

Zrozenec pekelný?“ ptám se dál.

„Ne,“ řekla: „Já jsem smrtí průvodce.“

Závěť tu nech, marná jak tvé žití

zmařené, zbytečné ona je.

Za mnou pojď, splyneš rázem s nicotou.“

„Jakpak vůbec můžeš smrtí býti

bez kostry?“ namítám sípaje:

„Postavu máš na smrt příliš masitou.“

„Sám jsi si mě podvědomě žádal

v podobě mladistvé dívčiny.

Každý se strůjcem smrti své stává.

Pospěš, před Styx už se tvoří nával.

Do rána tisíce v končiny

nebytí převézt musím, nadává.“

„Poslyš ďáble, nejsem na tě mladý?

Fyzicky vydržím řadu let.“

Těžce se s náhlým koncem smiřuji.

„Sítem času musí projít každý.

Pro další uvolníš tento svět.

Nevidím jinou možnost, lituji.“

„Stále stejnou píseň mi tu krákáš!“

Hádám se o všechno bojuji.

„Legraci neznáš, zrůdo žinantní?“

„To víš, že znám, zbytečně se zmáháš.

Jen zájmy vyšší zde sleduji.

Legrace je teď irelevantní.“

„Dej mi pár let navíc, mám-li prosit.

Jediná zbloudilá ovečka

před jatky Bohu vadit nebude.“

„Pár let? Blázne! Osud nezná soucit.

Hodinu snad by nám posečkal,

než-li se staneš navždy přeludem.

„Hurá, sláva,“ volám ironicky.

„Hodinu si zastrč za kosu,

příšero, nesmrtelná, ubohá.“

„Lidé…zdržujete, jako vždycky.“

říká, však neztrácí noblesu,

ví jistě, že dnes stěží ostrouhá.

„Přece jedno přání našlo by se.“

Vzdávám se, smrti již podléhám.

„Tak rychle, ať to máš už za sebou.

Co si přeješ,“ ptá se: „Bídný hmyze?

Věř ale, že tělo své nedám.“

„Nech si ho, chci se svou EM ulehnout.“

„Je to anděl, vydržela se mnou

po celou pouť žití ztrápenou,

byť jsem ji týral svojí povahou.“

Kývla, tedy bloudím nocí temnou

za láskou mou první, jedinou,

bych mohl s ní po boku spočinout.

Jsem tu, domem zní mých vzdechů zvuky.

Ulehám, o bytí přemýšlím:

Vis vitae non est sine dolore.

Vyhasínám a stisk její ruky

je vjem můj poslední, než slyším:

„Co je ti? Vzbuď se! Nesmíš! Viktore!“

NÁŘEK OŠETŘOVATELE V DOMĚ PRO VÁLEČNÉ VETERÁNY

ANEB NECHTE MĚ UMŘÍT

Každý večer cestou z práce

opouští mě inspirace,

proces mysli deportace

započal a trvá.

Muži (kdysi před iks lety)

již nevládnou bajonety.

Torza lidí tvoří čety.

Která vymře prvá?

V moči se pařit,

topit se v slinách.

Důstojnost stáří

zajatá v plenách.

Bože dej abych umřel včas,

než zcela ohlodá mě čas,

než ztratím vůli vládnout svým

vylučovacím strojím.

Už se blíží smrti chorál.

Generále, čas už dozrál!

"Ježismarjá, von se posral!"

křik zní eLDéeNkou.

Mladá sestra v bílém tílku

trpělivost má ve vínku.

"Krémík dáme na prdýlku,

překryjeme plenkou."

Nechte mě umřít,

to je mé právo.

Chceš mě snad kouřit,

ty mladá krávo!

Že mi tam saháš,

proč mi to děláš?

Mít sílu v rukách,

hned bych ti natáh.

Bože dáš rukám sílu snad

hlavu si kulí provrtat.

Rozum mi jistě odpustí,

než ho demence rozpustí.