Autor: David Kupr
SBOHEM FRIDRICHU (PŘI ČTENÍ SOUMRAKU MODEL)
V podzimu života v úklonku stromů,
kráčíme cestou metafor,
v podpaží vedu tě pomalu domů,
jsme oba opilí a mlhavým zrakem,
do cesty staví se červený semafor.
Však panáček na něm jen poklidně leží,
červené světlo mu slábne,
co bylo dřív zelené – svěží,
nás poslední chodce tu zastaví,
na cestě domů – na cestě vábné.
Fridrichu opři se, ještě máš čas,
nad ránem přepne se zelená,
v uších mi pořád zní tvůj ostrý hlas,
že ctností je zemřít,
že hráz na povodně, byla už zbořená.
Tak jsem tu bez tebe, tak trochu sám,
nad ránem zmizel i semafor,
za tebe sklenku si příteli dám,
ač jsem tě v životě neviděl,
vždyť jsme si šli tou cestou metafor
MATKA MĚST
Mrtvé jsou ulice,
a prázdné tiché parky,
jen v řadách milice,
kráčeje bez pozvánky.
Však ne milice
v pravém smyslu slova,
jen duše trpících,
co kráčí bez domova.
Mrtvé jsou ulice,
jen jejich stíny praví,
příběhy myšlenek,
čekajíc na popravy.
Mrtvé jsou ulice,
a není slyšet zvuku,
který by pohladil,
chladem ztuhlou ruku.
Mrtvé jsou ulice,
a jediné co žije,
je krysa ve stoce,
v níž čistí se a myje.
JINOTAJE NOČNÍHO TICHA
Listy ševelící ve tmách tiše,
To známé, nehynoucí, otřepané klišé,
že láska je mrtvá společnice,
vzdalující se, je noční večernice.
Však její oči viděly, co jiné ne,
a přes to všechno zůstaly nevinné,
A její ústa, ač nikdy nemluvila,
tak svými slovy, tolik nás zahubila.
A její dech, tichý, leč však teplý,
cítil jsem, jak ruce mé se seply,
z toho tepla stejně vše se mrazí,
a ta večernice sem, už nikdy nedorazí.