Autor: David Kupr

SBOHEM FRIDRICHU (PŘI ČTENÍ SOUMRAKU MODEL)

V podzimu života v úklonku stromů,

kráčíme cestou metafor,

v podpaží vedu tě pomalu domů,

jsme oba opilí a mlhavým zrakem,

do cesty staví se červený semafor.

Však panáček na něm jen poklidně leží,

červené světlo mu slábne,

co bylo dřív zelené – svěží,

nás poslední chodce tu zastaví,

na cestě domů – na cestě vábné.

Fridrichu opři se, ještě máš čas,

nad ránem přepne se zelená,

v uších mi pořád zní tvůj ostrý hlas,

že ctností je zemřít,

že hráz na povodně, byla už zbořená.

Tak jsem tu bez tebe, tak trochu sám,

nad ránem zmizel i semafor,

za tebe sklenku si příteli dám,

ač jsem tě v životě neviděl,

vždyť jsme si šli tou cestou metafor

MATKA MĚST

Mrtvé jsou ulice,

a prázdné tiché parky,

jen v řadách milice,

kráčeje bez pozvánky.

Však ne milice

v pravém smyslu slova,

jen duše trpících,

co kráčí bez domova.

Mrtvé jsou ulice,

jen jejich stíny praví,

příběhy myšlenek, 

čekajíc na popravy.

Mrtvé jsou ulice,

a není slyšet zvuku,

který by pohladil,

chladem ztuhlou ruku.

Mrtvé jsou ulice,

a jediné co žije,

je krysa ve stoce,

v níž čistí se a myje.

JINOTAJE NOČNÍHO TICHA

Listy ševelící ve tmách tiše,

To známé, nehynoucí, otřepané klišé,

že láska je mrtvá společnice,

vzdalující se, je noční večernice. 

Však její oči viděly, co jiné ne,

a přes to všechno zůstaly nevinné,

A její ústa, ač nikdy nemluvila,

tak svými slovy, tolik nás zahubila. 

A její dech, tichý, leč však teplý,

cítil jsem, jak ruce mé se seply,

z toho tepla stejně vše se mrazí,

a ta večernice sem, už nikdy nedorazí.