Autorka: Alena Bruthansová

BLÁZEN

Kdys, kdes blázen žil

a jednu věci si umínil.

Aby Židé, jeho údajní nepřátelé

nežili si na tom širém světě skvěle.

Nosit žlutou hvězdu jim přikázal

a na srdci si za každého z nich uzel uvázal.

Snad, aby nezapomněl, aby si každý pamatoval,

jak krásně se k ostatním choval.

Jak je zachránil.

Kdys, kdes jeden hlupák žil,

řídil davy lidí a nenávistí se opevnil.

Už nebyl blázen,

byl si dobře vědom váhy svého slova.

Se vším, s každým chtěl začít znova.

Všude byla tma, chlad a zima.

Kdekoho skolila obyčejná rýma.

Kdekdo se kvůli němu utrápil.

Jen někdo si v těch dnech blaze žil,

Jen někdo měl odvahu snít.

SEMÍNKO

Z malého semínka

zelený had se rodí.

Hlínou, kamením

ke svému cíli se brodí.

Ve snaze jako první

ucítit na líci,

ten nektar

slunce plodící.

Když se setmí,

je stéblu dáno odpočinku.

Ale vážně jenom na chvilinku,

zasní se,

představí si sebe jako zelené hady.

Nespoutané kořínky

volné všude, všady.

PŘEMÝŠLÍM

Sedím na břehu jezera.

Sám a neviděn.

Přemítám, 

zda-li je smrt pouhá pověra,

přemýšlím o světě, 

přemýšlím o životě.

Co by asi stalo se,

kdyby zvuky zmizely,

všude němé tváře.

Nad jezerem volavka.

Má hluchota snad by obměkčila všechny tváře.

Avšak pomohly by,

kdyby nevěděly, neslyšely?

Tehdy by nikdo netušil zlost vroucího moře.

A z širého světa by se stala louže smutku.

Bez zvuků.

Párkrát jezero obletěla,

lapila rybu němou.

Ach jak zlé by bylo kdyby,

kdyby lidstvo oněmělo.

Tam by mi sluch byl na nic.

Němé tváře by se otvíraly,

já však nepomohl bych pranic.

Kdybych si znakovou řečí s přítelem povídal,

všichni by rozuměli,

věděli by, oč jde. 

Nemohl bych šeptat,

mít tajemství.

Život by byl na nic.