Autorka: Nikol Mihalíková

SLIBY

Podívej se mi do očí,

chytni ruku mou.

Dej mi z lásky polibek,

a budu jen tvou.

Stoupat budem do oblak,

a šťastní budeme.

Kdyby jeden měl umřít,

tak oba umřeme.

Vzkvétat bude naše láska,

a to bude krásné.

Že patříme my dva k sobě,

je naprosto jasné.

JSI

Jsi má platonická láska,

jsi příčina toho, že mi srdce praská.

Jsi mé prokletí,

chci žít v tvém objetí.

Ale nemůžu, nebylo mi dáno,

abys mi řekl své ano.

Slza teče po tváři,

sen je zapsán ve snáři.

Bylo léto, držel jsi mě kolem pasu,

spolu jsme pozorovali tu krásu.

Potom jsem se probudila, po dechu zalapala,

a do usedavého pláče se dala.

Bez tebe nemůžu žít,

jak si z očí smutek smýt?

Jsi slza, co mi stéká po tváři,

jsi má hvězda, která pro mě nezáří.

Nechci tě milovat, nechci tě znát,

vzdávám to, už nemám sílu se o tvé srdce dále rvát.

SMYSL ŽIVOTA

K čemu je život? A proč žít?

K čemu jsou lidé? A proč být?

Člověk se narodí,

školu si odchodí,

má své děti,

starostí, jak smetí.

Potom už je starý,

a do hrobu zralý.

K čemu jsou zážitky? A proč je mít?

K čemu jsou sny? A proč snít?

Člověk na vše zapomene,

a už se nerozpomene.

K čemu je láska? A proč milovat?

K čemu jsou sliby? A proč slibovat?

Když zklameš, budeš si to vyčítat,

půlka života je pryč, můžeš si to spočítat.

Možná, že to vidím temně,

ale všechno je to ze mě.

-

Tak to se tedy pleteš,

život není veteš!

Je to něco krásného,

a nesmírně vzácného.

Svůj odchod nesmíš uspěchat,

měla by tu něco zanechat.

Vzpomínky jsou užitečné,

však jak říkáš – nejsou věčné.

Tak si je zkus udržovat,

zvlášť ty pěkné obnovovat.

Ty horší ti pomohou svou chybu nezopakovat,

potom bude snazší nad sebou kontrolu zachovat.

Sny jsou na tom podobně,

každý jich máme hodně.

Když není láska nešťastná,

je opravdu překrásná.

-

Tak co na to říkáš teď? Už jsem probořila zeď?

-

Pochopila jsem smysl života,

úžasný pocit je jistota,

že všechno to k něčemu je,

že stojí za to ty souboje,

které v životě vykonám,

v nichž sama sebe překonám.