Autorka: Eva Smolíková

„Je říjen. Dnes je velmi deštivý a pochmurný den. Sobotní ráno jsem si představoval jinak. Lepší. Ale je říjen.“ zapsal si do svého deníku. Jeho nálada byla jako to počasí. Pochmurná a plačtivá. A on seděl a psal. Psal si své myšlenky a pocity. Náhle přestal. Začaly padat kroupy. Jeho myšlenky zachvátila panika. Vše se mu smíchalo dohromady, lehl si a v křečích se snažil urovnat své myšlenky, zařadit je do nějakého systému, ale jen tam nehybně ležel. Byl sám.

Byl Halloween, svátek, kdy se pořádají večírky a malé děti chodí v rádoby strašidelných kostýmech vymámit z dospělých sladkosti. Ale on byl v pokoji. Seděl u okna a díval se na tmavou ulici. Nikdo neprošel, nikdo nezazvonil. Posadil se ke stolu a začal psát. „Jaké zvláštní obyčeje má tento národ. Jak je jen možně, že co nejví“ větu nedokončil. Ozval se totiž zvuk zvonku. Opatrně kráčel ke dveřím a kukátkem nahlédl ven. Za dveřmi stál jeho spolužák. Otevřel. Nemilosrdný spolužák jej postříkal barvami. Rychle dveře zavřel a šel k deníku. „Svět je krutý, ale já si nemůžu stále stěžovat. Není důvodu.“ zakončil. Byl sám.

I ve škole si zapisoval své myšlenky. Nebyl sešit, ve kterém by nebyl zapsán úryvek z jeho myšlenek, nápadů, názorů. Každý den je zapisoval. Jeho svět byl jiný. Jiný než svět ostatních. Byl chytřejší. Ve škole měl známky velice dobré, byl ale tichý a uzavřený. S nikým nemluvil a nikdo nemluvil s ním. Byl sám.

„Dnes přišla do školy nová holka. Slečna. Kamarádská, milá a hodná.“ Jen s ním ještě neměla šanci promluvit. Před obědem si k němu přisedla. Začala konverzaci. Jeho odpovědi byly znatelně nervózní. Nikdy s nikým tak dlouho nemluvil a nevěděl, o čem si s ní má povídat. Ona to ale nevzdala a její zásoba témat mu připadala nekonečná. Při obědě si k nim přisedl spolužák, ten, který ho polil barvami a již ho nepustil ke slovu. Odvedl jejich novou spolužačku od stolu se slovy, že je mimo. „Prý jsem mimo. Mimo co? A proč je to důvod toho, že s ním odešla?“ Byl sám.

„Mé naděje jsou velice malé.“ zapsal si, stoupl si před zrcadlo a tragicky zamával. Druhý den za ní přišel a zeptal se jí, jestli s ním půjde ven. „Prý by šla, ale nemůže. Proč?“ Ani ta holka, která ho vůbec nezná s ním nechce jít ven. Byl sám.

Na dnes nejpoužívanější sociální síti ještě nikdy nebyl, neznal to a nevěděl, co to obnáší. I přes možná rizika se zaregistroval. Našel si ji. Našel si tu, pro kterou by udělal cokoliv a napsal jí. Psali si velice krátce. Nezjistil, v čem se mýlil a co dělá špatně. „Je možné milovat a nebýt milován? Jak? Na světě je jen jedna osoba, jen jedna, do které se opravdu zamiluju. Jen jedna.“ jeho deník naplnila tato slova. Bezradně seděl u okna a díval se, jak prochází jeho ulicí. Zašla k vedlejšímu domu a zabouchla za sebou dveře. „Cítím radost i zármutek. Na světě je tolik maličkostí, které dokážou potěšit lidskou duši.“ I když byla tato slova po dlouhé době mnohem veselejší, nedokázalo to zvrátit skutečnost, že s ním nechce mluvit. Byl sám. 

„Očekávání dobrého konce nikdy nic dobrého nepřinese. Nakonec to stejně všechno skončí špatně.“ zapisoval si do deníku, spěchajíc do školy. Dnes se mu nic nedařilo. Autobus měl zpoždění a do školy přijel pozdě. Dívka ve škola chyběla a tak seděl v lavici a díval se všude okolo. Nedával pozor, to se ukázalo na jeho známce. Jeho první pětka. Jeho myšlenky opět zachvátila panika, nebylo s ním do řeči. Nebyl schopen myšlenky zařadit. Nikdo nevěděl, co s ním je. Lehl si a ležel. Nikdo mu nemohl pomoci. Byl sám.

V krásném, slunečném avšak chladném dni se rozhodl, že bude doma. Seděl zrovna u okna, když ji viděl. Viděl tu duši, kvůli které znamenalo žít. Doběhl ji a zeptal se, ovšem odpovědi byly lži, které jí řekli spolužáci. Se slzami v očích zaběhl zpět domů. Byl sám.

Další den dorazila do školy. Měli možnost si popovídat, ale ona nechtěla. „Nač ztrácet čas s takovým rozmarem, jako je holka? Bylo od počátku zřejmé, že se přidá k ostatním. Nebudu se rozptylovat.“ zapsal si. Pokračoval až doma. „Na tomto světě je tolik odlišných lidí, etnik a kultur a já zatím poznal jen to zlé na tomto světě. Měl bych se přestěhovat?“ poznamenal si, hledíc z okna, přemýšlejíc o tomto plánu. A pomohlo by, kdyby změnil bydliště? Co by to změnilo na jeho vnitřku? Uvnitř i navenek – byl sám.

„Není to přípustné, za žádných okolností tady už nezůstanu. Už ne.“ S poslední tečkou ukončil svůj život. Nic jsme o něm nevěděli, o jeho nitru, duši, pocitech. Byl sám.