Autorka: Eva Smolíková

Jako by to bylo včera, co mu máma zpívala ukolébavku. Jak by to bylo včera, co mu máma pomáhala s nejedním těžkým životním rozhodnutím. Ale teď už ne. Už je na to sám. Musí znát základní pravidla pro život. Sám rozhodovat.

„Mám jí říct, co cítím já?“ pomyslel si, zpívajíc povědomou melodii, avšak nemohl si vzpomenout.

Dnes byl ve škole tichý. Tišší, než normálně. Neměl, co říct, nebyla tam. Ve škole chyběla ta, která rozproudila jeho krev, která udávala tep jeho srdci, která mu radila, pomáhala. Ovšem jeho spolužáci tam byli. Střet s nimi byl nevyhnutelný. Neměli ho rádi, on to věděl. Bylo jen přirozené, že se jim chtěl vyhnout za každou cenu. Nepovedlo se. Opět tekla krev. Vzali mu peníze a nechali ho krvácejícího ležet na zemi. 

V křečích a bolestech došel domů. „Dnes jsem to přijal naposledy. Zítra už ne!“ tyto dvě věty byly v jeho deníku mnohokrát. Každý den si říkal, že už jim to trpět nebude, každý den se jim ovšem vyhýbal. Nikdy neodporoval.

Druhý den přišla. Bylo s kým si povídat. To on se cítil chráněn, nikoliv ona. Dnešek ho ale psychicky téměř zničil. Než jí stačil říct ta dvě důležitá slova, řekla mu, že zítra už do školy nepřijde. Stěhuje se. A odešla. Odešla z jeho života tak nečekaně, jako před lety jeho máma. Další rána do jeho života, další rána do jeho duše. Opět si pro něj přišli. Nechal se. 

Ráno si na něj počkali před školou. Řekli mu, že nemá cenu, aby žil. Podali mu provaz a udeřili ho. Odešel na záchody. Popřemýšlel nad tím, nad tím vším, co se mu za celý život stalo. Uvázal provaz.

„Už jdu, mami!“ zašeptal. Před jeho činem se chodbami linula jemu už známá melodie máminy ukolébavky. S koncem písně skončil svůj život.