Autorka: Jana Staňková

Nádherný prosluněný den se chýlil ke konci. Na upravených trávnících rodinných domů si hrály ještě upravenější děti a rodiče grilovali maso. Voňavý kouř se linul celou čtvrtí a zavál i k neupravenému domku s opuštěnou zahradou. Tráva tam sahala až po kolena a procházka po téhle zahradě by vám připadala jako procházka džunglí. Stará jabloň byla jediný strom v zahradě. Její listnaté větve vrhaly do zahrady stíny a udržovaly tam stálou temnotu. O zahradu se nikdo nestaral a téměř nikdo na ni nechodil. Až na malého zasněného kloučka. Trávil na zahradě svá volná odpoledne. Moc ho zajímal strom a jeho obyvatelé. Stará jabloň byla jeden z mála neudržovaných stromů široko daleko, a proto ji vetší i menší opeřenci s oblibou navštěvovali a zakládali na ní nové rodiny.

 Malý klouček se o ptáky zajímal a utrácel všechno kapesné za prvotřídní ptačí zob. Ptáčkové se ho zprvu báli, ale postupně si na něj zvykli. Zvykli si na jeho zvědavé očko, které sledovalo každý pohyb na stromě a naučili se s ním žít. Chlapec si strom oblíbil a začal mu říkat Sýkorčí strom. Na stromě sice bydleli všechny druhy ptáků, ale sýkorky měl nejradši. Každé ráno se budil se sýkorčím zpěvem a také s ním usínal.

 Pokud se  chlapec neopíral o vysokou zeď, houpal se na staré zrezivělé houpačce. Odrážel se nohama a houpačka ho zvedala vysoko, jak jen mohla. Jen tady mohl snít, že je pták a létá oblohou.  

"Coline! Večeře!" Chlapec zaslechl volání své maminky, které ho vrátilo zpátky do reality.  Počkal, než se houpačka dohoupá, vyskočil a vydal se do domu na večeři. 

"Posaď se" pokynula mu maminka z kuchyně. Chlapec se poslušně posadil, a v další chvíli už maminka nesla těžký hrnec do jídelny. 

"Byl jsi zase u toho stromu?" Zeptala se maminka ustaraně. Chlapec jen jemně kývl, ale nic neřekl. Žena na stůl položila dva talíře, a vrchovatě je naplnila.

"Uvařila jsem milánské špagety, ty jsou tvoje oblíbené."Čekala od syna odpověď, jakoukoli odpověď, ale on stále nic neříkal. Jen si na vidličku namotal trochu špaget a způsobně je strčil do pusy. Některá ticha jsou příjemná, ale tohle ticho jen upozorňovalo na již dávno známou skutečnost, že si maminka nemá s Colinem co říct. 

"Jak bylo ve škole?" Zeptala se maminka, aby přerušila to nepříjemné ticho, které ji ubíjelo.

"Dobře."

"Nic víc mi k tomu neřekneš? Jenom to ohrané 'dobře'?" V matčině hlase se zračil smutek a zklamání.

"Prostě den jako každej jinej."

"Proč odpovídáš tak úsečně? A proč se se mnou nedokážeš normálně bavit? Já už ani nevím, že mám syna. Vůbec nejsi v domě, pořád jsi na zahradě. A navíc mi zakazuješ tam chodit. Proč, Coline? Já jsem měla radši toho předchozího Colina, který si se mnou povídal. Hráli jsme různé hry a pořád jsme se spolu smáli. Proč už to neděláme teď? Mám pocit, že by ses o mě zajímal, jen kdybych byla opeřená." Maminka pohlédla do Colinových tajemných očí. Jsou jako vždy tmavě modré a tajemné. Ať byl Colin smutný nebo veselý, jeho oči o náladě nikdy nic neprozradily. Stejně jako dnes. 

"Já tě mám rád, maminko" řekl Colin ublíženě a dotkl se její ruky. Maminčina tvář se náhle rozjasnila. 

"Dostala jsem nápad. Co takhle si před spaním přečíst nějakou pohádku? Dřív jsem ti před spaním chodila číst pohádky každý den a moc tě to bavilo."

"No tak dobře", přisvědčil Colin, protože se cítil provinile.

Oba dva dojedli a maminka sklízela nádobí. Colin se zvedl od stolu a odešel ke vchodu do zahrady. S klapnutím zástrčky otevřel dveře. Vyšel by ven, zarazil ho maminčin hlas.

"Coline? Kam si myslíš, že jdeš?" Maminka vmžiku stála přímo u Colina.

"Jdu jenom na chvilku ven."

"Říkal jsi, že jsi se mnou půjdeš číst."

"To potom, teď chci jen chvilku ven." Colin se na ni zadíval svýma nevinnýma očima. Obyčejně by mu láskyplně pocuchala jeho černé neposedné vlasy a pustila ho, ale byla rozhodnutá, že už mu nebude nic tolerovat. Nebylo to zrovna výchovné. Jak by mu to prospělo?

"Chvilku? Ani náhodou, teď si vyčistíš zuby a počkáš na mě v pokoji." Maminka byla neoblomná.

"Maminko, prosím. Je to pro mě důležité. Bude to jen chvilka." Colin mluvil hlasitěji a své prosbě dodal větší naléhavost. I tmavovlasá žena zvýšila hlas, skoro křičela. 

"A já pro tebe důležitá nejsem? Zajímáš se o ten strom víc, než ses kdy zajímal o mě. Nechceš si najít nějaké opravdové kamarády?" Colin sklonil hlavu. Seznamování nikdy nebylo jeho silná stránka, nejradši trávil čas o samotě. Ani chlapcova skloněná hlava maminku nepřesvědčila, aby přestala. Vichřice stále pokračovala.

"Víš co? Já ti k tomu pomůžu. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém. Zítra zavolám dřevorubce, ať ten strom pokácí!" Tahle slova Colina zasáhla jako by mu měl umřít nějaký jeho známý. Sýkorčí strom byl jeho přítel, v žádném případě nemohl připustit, aby se mu něco stalo. Kam by se potom přestěhovali všechny sýkorky? Komu by zpívali své písničky, když ne Colinovi? Píchlo ho u srdce a po tváři se začaly koulet slzy.

"Ne!" Zakřičel Colin. Jeho samotného překvapilo, jak silně a odhodlaně to znělo. Vyběhl nahoru do pokojíčku na půdě. Otevřel těžké střešní okno a chystal se vylézt ven. Přitáhl si židli od stolu, aby tam dosáhl a vylezl ven. Na střeše ho ovanul chladný vánek přicházejícího večera a pocuchal mu uhlově černé vlasy. Váhavě posunul první nohu na tašku o pár řádků níž. Díky drsnému povrchu mu tam noha kupodivu držela. Opatrně přenesl váhu a sešplhával níž. Ohlédl se, až když se dotkl nohou okapu. Kmen Sýkorčího stromu byl tak blízko, že stačil jen delší krok a byl by u něj.

"Coline! Co to děláš?! Vrať se zpátky!" Maminka prosila, křičela a žadonila, až se její hysterický hlas rozléhal do okolí, ale Colin se ani neotočil. Matky se zmocnila beznaděj.

"Někoho seženu", křikla a zmizela v domě. Colin udělal jeden delší krok, a hned byl na stromě. Nikdy tak vysoko nevylezl. Byl tu nádherný výhled do okolí a sýkorky zpívali své ukolébavky krásněji než jindy. Colin zatoužil stát se jedním z nich, bezstarostnou sýkorkou, která může kroužit nebem, jak ji napadne. Už od malička chtěl umět létat, věděl, že tenhle sen se mu nikdy nesplní. Ale teď tu stál, nad vrcholkem všeho a poslouchal prosebné sýkorčí volání. Takhle to ptáčata dělají, uvědomil si, skočí z vršku stromu a těsně nad zemí se vznesou. A když to zvládnou malá ptáčátka, proč by to nezvládl Colin? Možná slyšel hysterický hlas své matky a viděl hasiče přijíždějící k domu, ale nic z toho nevnímal. Nebál se. Udělal první krok do neznáma.

Sanitka křísení vzdala, když viděla pádem znetvořené tělo chlapce. Ruce, nohy i krk měl zkroucený v podivném úhlu, ale poškrábaný nebyl. Skoro vypadal, že spí, navždy spí. 

"Je to váš syn?" Zeptal se maminky hasič s bujným knírem. Žena jen přikývla, hlas ji zrazoval a po tvářích se jí koulely velké těžké slzy. Oči měla úplně červené a s každým nádechem vzlykla. Náhlý příval adrenalinu pomalu vyprchával z krve a žena vypadala s každou přibývající minutou slabší a smutnější. Zmocňovala se jí beznaděj, a nevěděla, co s ní dělat. Svět za slzami se houpal jako na lodi. Podlamovala se jí kolena. V jedné chvilce se bezvládně skácela na zem. Neomdlela, jen už neměla motivaci vstát. Proč vstávat a vrhat se znovu do života, když už nemá nikoho, pro koho by mohla žít, nic, kvůli čemu by chtěla žít? Mohutný hasič ji posadil na zahradní židli a pokusil se ji uklidnit. Být zticha a zamykat smutek do sebe bylo svým způsobem horší než, kdyby by svůj smutek nechala vyjít na povrch. Kníratý hasič soucitně sledoval ženu, která ztratila vše, co kdy měla, na čem jí záleželo.

Až po chvilce se hasič odvážil zeptat: "Co se tady stalo?" Žádná odpověď, jen slzy, ještě více slz. "Mě se můžete svěřit, uleví se vám."

"Od malička měl rád létání" ,začala chraptivým hlasem, stočila pohled k tělu přikrytému prostěradlem a vzlykla. Věděla, co je pod prostěradlem, ale samotný pohled ji ještě více rozesmutnil. Už nikdy svého malého snílka neobejme, nikdy ho nepohladí po vlasech. Už nikdy nebude jeho maminka. 

"Od malička měl rád létání, nějakým zvláštním způsobem ho fascinovalo. Stejně jako ptáci, staral se o ně. Ptáčkové hnízdili na tomhle stromě", ukázala na starou sukovitou jabloň, "Říkal mu Sýkorčí strom a trávil tu hodně času. Byl s obyvateli Sýkorčího stromu spjatý zvláštním poutem." Jako rodina, blesklo jí hlavou, ale myšlenku hned zaplašila.

"Dnes večer chtěl jít ven, prý to pro něj bylo moc důležité. Já jsem ho nepustila, nevěděla jsem, proč je to pro něj tak důležité. A pak jsem v návalu vzteku řekla, že ten strom nechám pokácet, do smrti si to neodpustím. Je..." ,zarazila se a zajíkla, "vlastně byl ještě malý. Nepoznal, že bych mu to nikdy neudělala."

Ustaraná žena hleděla kamsi do dálky. Byl by to nádherný západ slunce nebýt téhle smutné události. V očích ženy byl západ slunce konec něčeho dobrého. Po něm přicházela dlouhá beznadějná a temná noc. Strážník slyšel, co potřeboval a vrátil se k vozu. Žena přesto pokračovala. Nechtěla říci něco důležitého, jen přesvědčovala sama sebe.

"Colin ptákům záviděl a sny, co měl se mu za života nemohly nikdy splnit. Neměl žádná stupidní přání, která ho za chvilku opustí. Jeho přání měla velikost a směr. Sílila a vyvíjela se spolu s ním. Ale čím více poznával realitu, tím víc se mu sny vzdalovaly. 

Přál si být jako oni, králové nebes. Chtěl být volný a nespoutaný. A toho jako člověk nemohl dosáhnout. Každá maminka si přeje, aby byl její syn šťastný. Colin už je šťastný. Bydlí tam nahoře a létá z ptáky."

Obyvatelé Sýkorčího stromu byli vším tím zmatkem a množstvím lidí vyděšení. Když lidí ubylo, vylétli ze svých hnízd a jeden po druhém slétli k postavě pod prostěradlem. Zakroužili nad ní a cvrlikali Colinovi tu nejkrásnější ukolébavku na dobrou noc. Vzlétli vysoko a letěli ke slunci, vstříc novým zítřkům.