Autor: Dominik Kraft

Zase tu sedím, jsem celkem sám. Noční tramvaj mi veze opuštěným městem. Zpoza špinavého okénka hledím na přeludy, jenž v popelnicích hledají večeři, zatímco pán na hřadě již dovečeřel. S opovržením odvracím zrak. Obraz mizí v dáli…

Jízda ustává, dveře se otevírají. Přistoupila postarší dáma, míří mým směrem. „Ta dnešní mládež,“ utrousila poté, co se došourala až ke mně, „ani nepustí staršího člověka sednout.“ Otráveně jsem se rozhlédl po prázdné tramvaji, pak hlavu zvídavě otočil na onu ženštinu, pokrčil rameny a opět se zadíval na noční město. Ona ženština, poněkud uraženě, odkráčela na druhý konec tramvaje, kde obsadila přinejmenším dvě sedačky, ne-li tři.

Vzpomněl jsem si na dětství, jak mi maminka vždy říkávala - když něco chceš, tak otevři pusu a slušně si o to řekni. Kde jsou ty časy, povzdechl jsem si, ty dlouhé hodiny na pískovišti. Jedny z nejšťastnějších chvil v mém životě, které si ani nepamatuji. Doma bych měl mít ještě fotografii, jak si spokojeně držím svoji oblíbenou lopatičku. Nechal jsem je na předminulé zastávce, teď je tu další...

Naproti mě usedá dívka snad jen o pár let starší nežli já - na tipování věku jsem nikdy moc nebyl. Nejvíce mne zaujaly její zářivě modré oči a po ramena sahající, husté, velmi světle hnědé vlasy. Hlavu poklesle opřela o sklo, ruce v klín. Zadíval jsem se na ni, vypadala skoro jako kdyby plakala. Dokonce bych i odpřísáhl, že jí z pravého oka začala téci slza. Na líci se na zlomek sekundy zastavila, poté spadla na krk a stekla jí mezi ňadra, kde se skryla před světem i přede mnou. Čímž se dostávám k oděvu. Mikina z havraních per a tmavě modré upnuté džíny. Boty v šeru pod sedačkou nerozeznal jsem.

Řekněme, že mi tato slečna byla sympatická. Znal jsem ji celý život a přec jen několik minut. Má jméno Trápení. Žadoníce o zastavení času a zachování tohoto okamžiku, toužil jsem zapomenout.

V hlavě běhají mi hodinové rafičky. Jednou rychleji nyní pomaleji. Jsou jako řeka, která teče stále dokola. Vždy velmi podobně, ale nikdy ne stejně. V tu chvíli nic než ticho neslyšel jsem. Avšak nevnímaje nic jiného, přerušilo mé soustředění náhlé zpomalení. Další stanice.

Z obav z odchodu oné slečny sestavil jsem gentlemana, který jí pomohl ze schodů. Poté jsem se za ní ještě ohlédl, pak zmizela.

Trochu poprchávalo...