Autor: Dominik Kraft

Zvony odletěly za větrem do Říma a i ty jsi opustil svůj vysezený důlek, jež máš v městě. Rozhodl ses oprášit staré šlágry.

Tvůj shon konečně zas po létech někde dřímá. Ploužíš se vsí po prašné cestě, je slyšet dětský smích, jejich hry. Gordon setr se ti motá pod nohama a vrtí ocasem, když ho podrbeš. Došli jste až na samý okraj vesnice. Před vámi se rozprostírá nádherné panorama, na které si jistě vždy rád vzpomeneš. Chtěl bys natrhat květiny a svázat je do kytice, ale nemáš nikoho komu bys je daroval a jednoho dne by stejně, ať chceš nebo nechceš, zvadly... Otřeš slzu a vydáš se zpátky na chalupu. Začalo pršet, ale stejně jako ses tomu smával před lety, zasměješ se i dnes, když už tvůj smích dlí jen v tom nejskrytějším místě a potřebuješ lupu na to, abys jej mohl vůbec alespoň spatřit. Před vraty míjíš hromádku dříví, co chceš naštípat. Branka při otevírání nepříjemně vrže a skřípá. Bylo by načase ji opět promazat a také natřít.

Jdeš se osušit, čtyřnohému příteli se stačí oklepat. Z okna v kuchyni je vidět lípa, kterou zasadil tvůj již zesnulý děd. Vzpomínaje na slunná letní odpoledne a večery pod modříny, kdy jste spolu pozorovali kouř táboráku si teď připravuješ oběd. Psovi tekou z tlamy, jak tě sleduje, sliny, doufá, že také dostane několik soust do čumáku. Usazuješ se do křesla ke stolu z tmavého dřeva a baštíš hovězí „polífku“ a balkánský sýr. Kapky deště monotónně buší do oken. Čas nezastavitelně plyne, ale to ti neva, dopřáváš své duši konečně klid a mír. Jsi prostě jen tak spokojen a po dlouhé cestě krapet znaven, zavíráš oči. Necháváš se unášet proudem myšlének, jež tě vedou do neznámé krajiny. Celý svět se jen kolem tebe točí, jsi v říši pohádek, alespoň na dvě či na tři hodiny.

Je večer, pomalu procitáš, usmívaje se. Do misky s nápisem „Přítel“ sypeš granule s kousky masa. Slunce se za horizontem již nese, s melancholickou náladou se roztrhl pytel. Povzdechneš si, smutná grimasa... Na poličce leží hromádka knih, sfoukáváš z nich prach. Čteš Čechova, Gellnera, Jirouse, Orwella, Kryla. Dohledat jejich prvého majitele by bylo jako házet na stěnu hrách. Příběhy lidí - boj z nouze.

Ale již dost mého monologu - stejně jako všechny tvé ostatní sny, rozplynul se i tento klam. Vracíš se do města - prostředí smogu. Zbyl ti jen výkřik do tmy: Byl jsem tam! Byl jsem tam!