Autorka: Denica Perková

  Zahalena v černé burce jde kolem domu, kde žila- nežila. Muž, jenž ji pevně svírá ruce za zády, ji postaví a ustoupí ke straně. Dívka v černém jen stojí a dívá se do očí svému vrahovi, který na ni míří pistolí. Bez emocí sleduje svou vlastní smrt- smrt, která by měla přijít až za několik desítek let- smrt která je v tuto chvíli pouze z lidského rozmaru. Po stranách stojí další dva ozbrojení muži, kteří jen přihlíží, jakoby lidský život nic neznamenal. 

  Porušila jsem manželův zákaz, tudíž mám zemřít, prý jsem ho tím zradila. Myslím si, že nad mým mrtvým tělem nebude nikdo plakat, všichni si jen pomyslí, co jsem to za nevychovanou ženu, když nectím přání muže. Takhle to chodí, ale proč, to- nevím. Věřím v Aláha, ale Aláh neříká, že mám trpět. On nerozhodl o tom, že se stanu loutkou, že celý život nebudu moci prosadit svůj názor a že jsem zotročená duše v těle bez života.

  V mé hlavě je zmatek, netuším, co si mám myslet, co je vůbec správné? To co mi přikazují, to v čem jsem byla vychována, anebo něco zcela jiného- nepoznaného?

  Nesmím- musím, ale proč. Jsem snad laciným zbožím, které má majitele a nesmí nic bez povolení dělat. Jaký to má smysl, být člověkem- mít mysl, když ji musím skrývat pod burkou. K čemu mám tvář, když musí být zahalena. Proč dýchám, když ostatní rozhodují, zda dýchat vůbec smím. Proč musím poslouchat někoho, koho ani nemiluji. A proč ostatní mi řekli, s kým budu žít a jak. Nemohla jsem rozhodnout o životě a nemohu se rozhodnout ani o smrti.

  Jsem jen otrok- pouhý otrok, který je uvázán ke svému pánovi, který musí poslouchat. Jsem ta, která nic neznamená, ta, jejíž smrt bude brzy zapomenuta. Já jsem ta, která umře na špinavé zemi, jsem ta, na kterou nikdo nebude vzpomínat. 

  Ne! Strhne si látku z hlavy, rozevře ruce a zavře oči. Výstřel. Její tělo se skácí k zemi a při posledním výdechu se usměje, slyší jen vítr prohánějící se po krajině, její oči se naposled zadívají na modrou oblohu a zářící zlaté slunce. Rudě zbarvená tekutina obkličuje její tělo. Smrt, která nic nezměnila, smrt kterou nikdo neviděl, ale i přesto znamenala hodně. Alespoň pro dívku, která se poprvé a naposled vzepřela. Smrt, která jí dala odvahu a pocit, že vyjádřila svůj názor, že zemřela se vzdorem v srdci, který pocítili alespoň její vrahové.