Autorka: Bára Polišenská

Nejdřív jen kapičky. Kap. a dlouho nic. Kap, kap. a zase ticho. Kap, kap, kap. a žádné ticho, pořádný liják. Co teď? Skočila pod nejbližší stříšku rodinného domu. Právě obědvají. Máma, táta a dvě děti. Dvě poslušné děti. Poslušné, ne jako ona. Neměla by se zase stát poslušnou? Ne, zakazuje si myslet. To je nejhorší. Co dělat? Sundá si batoh z ramen a začne přeskládávat věci v něm. Sáček s chlebem nahoru, ten trochu mokra vydrží, deníček naspod, mezi těch pár kousků oblečení, tomu se nic stát nesmí. Peněženka k deníčku, nemůže si dovolit ztratit ani korunu. Ale, co to je, to si nebalila. Pláštěnka, nejspíš zapomenutá ještě ze školního výletu. No, někdy je i nepořádnost k něčemu dobrá.

Nahodí batoh, navleče si i přes něj pláštěnku a hurá do deště. Jde dál. Už ani nevnímá promočené tenisky na nohou.

Vzpomínání je nejhorší. a přece vzpomíná. Vzpomíná na domov, přátele, školu… Jak by jí teď bylo dobře. V teple. V suchu. Dosyta najedená. Ale poslušná. Poslušnost je daň za teplo, sucho a dobré jídlo. a ona nechce být poslušná. Ne po tom všem.

Dojde k autobusové zastávce a zastaví se. Na chvíli se schová do chatrné budky. Z nudy začne číst jízdní řád. a hele, tohle město zná. Tam přece bydlí ta, která jí dodala odvahu k tomuto činu. Možná by mohla pomoct. Na pár dní, nějaké jídlo… Autobus jede za chvíli, to je znamení. a i kdyby nebylo, vykládá si to tak. Cesta stojí 54 Kč, to ještě má, za vidinu teplého jídla to stojí. Doma by platit nemusela, doma by stačilo být poslušná. Zdá se to být málo? Poslušná. Jedno slovo a kolik ukrývá trápení. Mlčení, přetvářka, snaha o splnění cílů vytyčených někým jiným… Poslušná. Ne, ona to zvládne sama.

Autobus už je tu. Nastoupí, zaplatí, sedne si. Jak pohodlná jsou sedadla autobusu, která se jí vždy tolik nelíbila. Cesta by měla trvat něco přes půl hodiny, to je dost na usnutí. Nikdo ji o tom přesvědčovat nemusí, usne hned.

Jede vstříc nejisté budoucnosti.