Autorka: Alena Bruthansová

A tam úplně v rohu jsem našla starý oprýskaný kufr. Nevím, jestli se mi to zdálo, ale jakoby celý tak nějak zářil. Jakoby ho polekaly světla žluté plameny, ale nespálily. Jakoby mu svatá Máří propůjčila svatozář … Opravdu babičko, já si nevymýšlím. Chtěla jsem jít k tomu světlu blíž, ale v tom se rozvrzaly dveře a v nich stála maminka. S vyděšeným výrazem v očích mě pozorovala a já nevěděla proč. Očima tikala ze mne na kufr a pak najednou ožila. Rychle mne vytáhla ze dveří a vší silou je zabouchla. Ona se pomátla babi! Víš, jak máme ten obrovský zámek na vrata? No tak ten tam pověsila. Div, že dveře nevyrvala. Potom mě vyvedla na zahradu a řekla, že odjíždíme. 

Ona nechce, abych se rozčilovala, a pak mne tohle udělá? Nemysli si, já jí prosila, přemlouvala, vysvětlovala jsem jí, že v tom kufru mohou být klidně klíčky k jinému světu! Ale to s ní ani nehnulo, zůstala neoblomná, neústupná jako skála. Ale já to prostě nemohla, nemohla jsem to takhle nechat! A vím, že ty bys to na mém místě udělala taky. Říkalas, že mám vždycky dělat to, co mě baví, a že mám dělat sebepotrhlejší věci, jenom když mě to učiní šťastnou. Já tě nezradím, babi, nikdy. Já jenom prostě udělala to, co bys udělala ty, kdybys tu ještě byla. Já jsem se matce vytrhla a řekla jsem jí, že mám hroznou žízeň, že se musím napít. A ona mně uvěřila. Ano, vím, že jsi mi nespočetněkrát říkala, že si s důvěrou lidí nemám zahrávat, ale já to prostě udělala. Ta vidina dobrodružství, které mě čeká, byla silnější než moje soudnost. Běžela jsem do kuchyně a vyhrabala ze spodní levé přihrádky příborníku bleděmodré kredence, té, o které jsi říkala, že jsou na ní kýčovití andílci, klíč od vrat. Pak jsem se rychle přemístila nahoru a odemkla dveře na půdu. Trochu zavrzaly, ale nakonec povolily a pustily mě dovnitř. Ten kufr tam pořád byl. Svítil sice matněji, ale přece. Nic jsem neváhala a potichu se k němu kradla. Až tam u vikýře, kde vrzá to prkno, napravo od klavíru, až tam jsem se zarazila a začala se trochu bát. Sklonila jsem se ke kufru a váhala, jestli ho otevřít. A v tom jsem ho poznala! Vždyť to byl ten kufr babi, se kterým jsi k nám vždycky jezdívala, ten kufr kterému praskaly švy, ten který ztratil barvu. Ten kufr, o který se zajímal ten pán z muzea, pamatuješ? Nerozhodovala jsem se už ani minutu a prostě jsem ho otevřela. Už jsem věděla, že skrývá něco úžasného. Ale ta vlna zklamání, když jsem zjistila, že tam není žádný klíč, vchod do jiného světa, létající koberec. Nebo alespoň neviditelný plášť! V tom pitomém kufru byly jenom staré povadlé růže, dopis a moje baterka. Moje baterka, kterou jsem ztratila na táboře? Nevěřícně jsem se na ní dívala a nedokázala jsem pochopit, jak se sem sakra dostala! No nožičky jí přeci narůst nemohly! A pak zase ta chvíle, kdy se mi zatmělo před očima, začala jsem se třást a dýchalo se mi obtížněji. Nemohla nic dělat, jenom čekat až přijde pomoc. Léky jsem u sebe babičko neměla. Moc jsem už nevnímala maminku, která se na půdu přihnala stejně nečekaně jako hurikán. Ani to, když zase volala záchranku. Já se soustředila jenom na ten kufr. A tehdy mně konečně došlo, co jsem objevila! Pamatuješ na to, jak jsi mi řekla, že mi dáš něco, co mi nikdo jiný nedá? A ten dopis, to přání, které jsi nikdy nedopsala a skončila jsi u slova Navždy? Rozplakala jsem se štěstím babi. Ty růže, ten dopis. Teď jsem byla hrozně naštvaná na maminku, že mi tohle neřekla. Babi, ať si všichni říkají, co chtějí, stejně mi nikdo nevymluví, že jsi tam všechny ty věci nanosila ty. Ta baterka? Nedávno jsem jí ztratila, nemohla jsem jí najít. Teď už ale vím, že jsi to byla ty. Vždyť jsi říkala, že tu budeš navždy se mnou, ať se bude dít cokoliv, že až mi bude smutno, tak se mám podívat na rozzářenou oblohu, že tam na mě budeš čekat! A znovu jsi to dokázala! Navždy budu s tebou babi!

Tvoje Alenka