Autorka: Alena Bruthansová

David poslušně stál před dveřmi do ředitelny, v ruce dřímaje piknikový košík slaměné barvy. Culil se na všechny okolo procházející, hnědé kadeře mu neposlušně padaly do modrých očí. Kolemjdoucí učitelé a žáci si ho se zájmem prohlíželi, že se jedná o uličníka, nebylo pochyb, roztrhané kalhoty a prak v levé kapse vypovídaly o všem. „Tak proč se ale tolik culí? Snad nedostane pochvalu od ředitele?“ Řekla Žaneta ze 4. B, když kolem něho procházela. Nebyl ale jediným, kdo stál před dveřmi. Vedle něj postávala robustně vyhlížející žena. Nervózně si okusovala červeně nalakované nehty. Když viděla jak se culí, tak ho spřáhla pohledem. „Však ona tě ta radost přejde, holomku! Kde si myslíš, že končíš?....................“

David poslušně přikyvoval, aniž by vnímal jediné slovo. Konečně se hnědé dveře otevřely a David i jeho maminka vstoupili dovnitř. Na polstrované hnědé židli seděl elegantní muž s černým knírkem. Jakmile ho maminka viděla, roztřásly se jí kolena. Jak by také ne, sálala z něj autorita. „Pane řediteli“, koktala maminka. „On to jissstě, tak nnemyslel.“ „Co nemyslel? Drahá paní Novotná!“ Řekl a změřil si Davida přísným pronikavým pohledem. „Urazil novou paní učitelku výtvarné výchovy! A dokonce jí přivolal deprese, podívejte se v jakém je stavu po hodině výtvarné výchovy!“ Teprve teď si paní Novotná všimla schoulené postavy v rohu, která potichounku vzlykala. Nevypadala, že by vnímala co se okolo ní děje. „Neumím vůbec kreslit, ten kluk měl pravdu.“ Černou řasenku měla rozmazanou po celém obličeji od úporného vzlykotu. Za ramena jí držel mladý muž, pravděpodobně cizinec. Opálená pleť, černé vlasy, v druhé ruce dřímaje černou lasičku. Rozhovoru příliš nerozuměl, ale vynahrazoval si to urputným zíráním na Davida, kterým dával najevo svoje opovržení. Chlapce to nijak nevyvedlo z míry, právě naopak, rozzářil se jako žárovka a na tvářích mu vyskočil ruměnec. „Já to tak opravdu nemyslel! Já nevěděl, že je taková citlivka!“ Ředitel i paní Novotná otevřeli ústa a naráz vykřikli: „Co si to dovoluješ?“ David jim ale spěšně skočil do řeči: „Já jsem jí přinesl dárek. Aby se na mne tolik nezlobila.“ Než stačil kdokoliv něco namítnout, otevřel piknikový koš slaměné barvy a položil ho na zem. Z koše spíše vyletěl, než vyskočil chlupatý vořech Rex, šedá lasička vycítila nebezpečí, vytrhla se svému pánovi. A začala honička na život a na smrt. V ředitelně panoval zmatek a nepořádek, po zemi se válely papíry, vázy a knihy. A tam v rohu dokonce obraz pana prezidenta. To jak se lasička snažila zachránit si život.

David stál uprostřed toho reje jako Pánbůh sám a culil se o sto šest. Ředitel, maminka i cizinec pištěli, jen paní učitelka se dál choulila v koutě a vzlykala. Úrazu se nevyhnula ani socha malého Budhy, značící mír, zřítila se ze stolečku s červeným polstrováním. Pes i lasička pod ním proběhli, stolička se zřítila ani nevěděla jak. A chudák malý Budha se roztříštil na stovky malých střípků.

Lasička už nevěděla, kam má utéct, všude jí ten malý protivný dareba pronásledoval. Nezbývalo nic jiného než skočit své paní do klína. Pes na nic nečekal a rafl po ní, problém byl ale v tom, že lasička se za tu dobu přemístila a uprchla oknem, který David právě otevřel. A tak Rex zaťal zuby do jiné oběti, do paní učitelky. Ta nejdříve těkala pohledem mezi psem a Davidem a poté jakoby se najednou vzpamatovala a na plné kolo se rozkřičela: „Ty parchante, ty budižkničemu, cos to zase provedl? Podívej se na ten nepořádek všude kolem, a vůbec co se to tu děje?“ „Kláro!“ Vykřikl najednou cizinec a obejmul paní učitelku, která soptila hněvem. David na nic nečekal, nastavil piknikový koš slaměné barvy a pes do něj skočil. Pak se vyšplhal po stole k oknu a stoupl si na jeho rám. „Tak jsem vám jí vyléčil!“ Vykřikl šťastně, vyskočil ven a brodil se vysokou trávou vstříc dalším dobrodružstvím.