Autorka: Adéla Bártková

Od narození jsem to věděla. Umřu 22.5.2017, zítra. Bude mi 21

Když se narodíte máte na ruce vytetované datum smrti, a tak přesně víte,  jestli budete žít 20 nebo 60 nebo 80 let,  většina lidí,  jenž mají předurčenou dlouhověkost, svou ruku s úsměvem ukazují,  usmívají se a chvástají se. Zatím, co mi, s životem krátkým, nosíme dlouhé rukávy a snažíme se prožít tu chvilku jak nejlíp to jde. 

Když jsem byla hodně malá, nechápala jsem to a svou ruku často ukazovala,  lidi mě pak začali litovat a já se pak naučila, už to nedělat. Všem pak bylo jasné, že umřu mladá a nejen to,  ale i že mě přežijí moji vlastní rodiče.

Moje dětství tedy bylo jiné než ostatních dětí, s rodiči jsem jezdila do disneylandu, aquaparků, byli jsme v Paříži, v Praze nebo třeba v Berlíně. Chtěli,  abych měla zajímavý život, chtěli si mě užít. 

Na střední jsem pak potkala kluka jmenoval se Jacques, byl z Paříže, ale odstěhovali se z rodinou,  když byl ještě malý chlapec. Taky nosil dlouhé rukávy a já se ho jednou zeptala,  kolik mu zbývá, řekl,že ještě hodně. Měla jsem být šťastná, protože ho čeká ještě dlouhý a šťastný život, ale ovládl mě smutek,  protože to znamenalo, že se ho musím vzdát, kdybych se ho totiž nevzdala,  způsobila bych mu bolest,  jeho čeká dlouhý,  šťastný život a já umřu za 6 let. A tak jsme se vzdálili, protože jsem ho měla ráda a když máte někoho rádi snažíte se mu působit, co nejmenší bolest. 

Znova mě oslovil až o rok později, naučila jsem se být sama. Mými věrnými kamarády byli rodiče a knihy. Řekl, že mi lhal,  prý mu zbývá jen 5 let a nechce promarnit ani jeden z nich beze mě. Ukázal mi svou ruku a na ní bylo stejné datum jako na mé. 

A tak jsme byli dva,  na život, zážitky, na smrt. Jako Romeo a Julie, stvoření jeden pro druhého. Škoda, že jsme neměli víc času

Je 22.5 a dnes zemřeme. Smrti se už nebojím, měla jsem celý život na to připravit se na ni.