Autorka: Nicole Dočkalíková

Věděla jsem to už od našeho prvního setkání. Když jsem se na tebe dívala tak, jak se na tebe dívám teď. Na ulici plné lidí jsi stále jediný. Scéna jako z filmu, kdy se všechno rozostří a jasně je vidět jenom jeden člověk. Jsi to ty a tvé jiskřivé oči, které mě pokaždé pohltí.  

„Sam?“ nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, že jsi na mě volal ty. Nikdo jiný moje jméno nevyslovuje s takovou něžností. Vyslovuješ mé jméno tak něžně, že vím, že je u tebe v bezpečí. Nemusím se u tebe bát pomluv. Vím, že bys mě nikdy nezradil. Pomalu se ke mně blížíš a mě v hlavě víří snad trilión myšlenek. Jdeš přímo ke mně, neohlížíš se po nikom jiném. Na ulici je spousta krásnějších dívek než jsem já. Každá na tobě vidí to charisma a otáčejí se za tebou, ale ty si jich nevšímáš. Chvilku přemýšlím, jestli se nekoukáš na někoho, kdo je za mnou. Čím jsem si zasloužila, že tvé oči jiskří jen při pohledu na mě? S jinými svítíš, ale se mnou záříš. 

„Pojď, utečeme,“ tvůj nápad nebyl špatný. Nabídl si mi ruku, bez váhání jsem ji přijala. Až teď jsem si všimla, že je noc. Rozběhli jsme se neznámo kam. Bylo nám jedno, kam běžíme. Byli jsme spolu. Společný život bylo to hlavní. Dlouho jsme museli čekat, než jsme našli jeden druhého a mohli jsme si prožít pohádkový vztah. 

„Ale Samantho, nemůžete spolu utéct. Jsi mladá. Nic o lásce nevíš,“ první námitka, kterou  jsem zaslechla. Zastavila jsem se a ty ses na mě mile usmíval. Pochopila jsem, co říkáš. Říkal jsi, jestli chci zůstat, nebudeš mi to mít za zlé. Chceš pro mě jenom to nejlepší. Ano, jsem mladá, ale to neznamená, že nevím nic o lásce. Miluji tě mnohem více, než si spousta lidí dokáže jenom představit. Znova jsi mě jemně pohladil po tváři a já věděla, že chci utíkat dál. Klidně až na konec světa. 

„Vím toho o lásce mnohem více než vy ostatní!“ znovu jsme se dali do běhu. Skákali jsme přes kaluže. Oblečení jsme měli promáčené. Nezajímalo nás to. Držel jsi mě pevně a já věděla, že bys mě nikdy nepustil. Z keře jsi mi utrhl růži a dal mi ji. Píchla jsem se o trn a ty mi malinkou ranku políbil. Okamžitě zmizela a mně bylo ještě lépe než před pár vteřinami. Jeden tvůj polibek dokázal tak mnoho. Nikdy jsem se necítila více na živu. 

„A co když tě opustí? Potká lepší?“ píchlo mě u srdce. Pocítila jsem známou bolest žárlivosti. Ty ses na mě stále usmíval. Představila jsem si, na kolik dalších dívek ses takhle usmíval. Možná bych tě už i pustila, jenomže se ti v oku objevila jiskra. Pochopila jsem. Nikdy bys mě neopustil. Nedal bys mě za nikoho jiného. Tvoje oči mluvily jasněji než cokoli jiného. 

„Neopustí, já to vím,“ smáli jsme se jako šílení. Nastoupili do metra. Byli jsme sami. Přitiskl si mě na zeď a konečně plně políbil. Exploze emocí. Rukou jsi mě hladil ve vlasech a druhou držel za pas. Jak o naší lásce mohl někdo pochybovat? Vždyť jsme byli stvořeni jeden pro druhého. Možná jsme nevypadli jako ideální pár, ale cítili jsme, že jsme. Vyběhli jsme z metra, kde jsme potkali starou dvojici.  Věděli jsme, že jednou spolu budeme staří chodit za ruce a stále blbnout díky naší lásce. Nesmrtelná láska.  

„Vždyť je o tolik let starší, jsi oproti němu ještě děcko,“ nechtěla jsem se zastavit. Jenomže ta slova, že jsem děcko. Znala jsem náš věkový rozdíl, ale nikdy jsem tomu nepřikládala důležitost. Co na věku? Naše duše jsou stejně staré a o to jde. Tělo je jenom schránka. Věk těla není přiměřený věku duše. 

„Ty jsi děcko,“ vzal jsi mě do náručí a utíkal jsi se mnou pryč. Potkali jsme pána, co hrál na housle, a začali jsme uprostřed davu tančit. Šílení smíchy a láskou. Někdo se na nás podíval, pousmál se a chytil svou drahou polovičku za ruku. Oni věděli, co prožíváme. Ti to také prožívali. Dotančili jsme a běželi jsme dál. Konečně volní a konečně šťastní. Spolu. Navždy.