Autorka: Kateřina Jánová
Hadr. Nůžky. Hřeben. Odpadkový koš. Kladivo. Kýbl s vodou.
Má všechno.
Věci sesbírala a postupně donesla na vyklizený stůl v zadní části bytu. Abigail tam už na ni vleže čekala. V pozadí zpívala z přehrávače Amanda Palmer z kapely Dresden Dolls.
Zadívala se na své nehty. Už zase byly dlouhé. Chlubila se tím, že si je nikdy v životě nekousala. Neviděla pro to důvod. Všechny malicherné slabůstky, které k tomu nutily hrdinky z knih pro mladé, se jí zdály směšné – a navíc to nebylo zdravé. A ty knihy byly hloupé. Všechny.
***
Abigail poprvé spatřila, když jí byly čtyři roky.
Dívka tehdy seděla u večeře, způsobně oblečená, známky své existence omezujíc na přání babičky na minimum. Měla jediný pokyn – dělat, jako když neexistuje, a pokud možno vypadat tak, aby se za ni nemusela hostitelka stydět. Chtěla přece být hodná holčička, nebo ne? Měla šílený hlad, a i když si byla dobře vědoma toho, že z chystaných jídel si bude moci uždibnout jen malý kousek, aby to nevypadalo nepatřičně, sbíhaly se jí sliny. Nikdo si jí nevšímal. Hrát si s příborem nesměla.
A tehdy si jí všimla. V tu dobu ještě neznala její jméno ani neměla ponětí, že nějaké má. Jen tam tak seděla, nádherná, s bělostnýma ručkama a zlatými loknami, které jí rámovaly bezchybný obličejík, nedostupná za sklem vitríny. Abigail. Perla v rodinné sbírce porcelánových panenek. To nejkrásnější, co dívka kdy předtím ve svém životě spatřila.
Od té doby trávila v místnosti tolik času, kolik jen mohla. Sedávala si do tureckého sedu a zírala do vitríny, s nosem přitisknutým na sklo, až tam vytvořila šmouhy. Očima se vpíjela do očí panenky, marně se snažíc pochopit, jak jen může na světě existovat něco tak dokonalého. V myšlenkách se k ní opakovaně vracela, a když ležela večer v posteli, představovala si všechna dobrodružství, které by tak asi Abigail mohla prožívat, kdyby nebyla uvězněná.
Jednou využila babiččiny dobré nálady, aby se dozvěděla o panenčině původu. „Tvůj otec je sbíral. Koupil ji někdy v době, kdy ses narodila,“ bylo jediné, co z ní kdy dostala, společně s dovětkem, „a ani nemysli na to, že tě na ni nechám sáhnout.“ Taky že nenechala. Klíč od vitríny zahodila společně s fotkami dívčina otce a sebemenší snahy o obměkčení se míjely účinkem.
U babičky žila dívka od smrti svých rodičů. Měla tu starou ženu ráda, svým způsobem. Naučila ji společenskému chování a pletení čtyřmi jehlicemi. Nebylo to nic moc na vytahování se ve škole, ale takové chování patřilo podle babičky k zapovězeným věcem – společně s lokty na stole u jídla, moderním oblečením, vulgárními slovy a myšlenkami o opačném pohlaví. O myšlenkách na stejné pohlaví neříkala nic, ale dívka nějak vytušila, že by za to byl ještě horší trest než za všechny ostatní přestupky dohromady.
Jednou o Vánocích, když jí bylo asi devět, ji babička překvapila. Koupila jí v hračkářství panenku. Barbínu. Takovou, která měla na bocích vystouplé rýhy od formy na plast a namalované oči s přehnaným líčením jí úplně nepasovaly do prohlubní pro ně určené. Na krabici měla napsáno propiskou „Ebigejl“. Dívka slušně poděkovala a několikrát se nechala vidět, jak si s napodobeninou hraje. Věděla, že jí babička chtěla udělat radost. Nová Abigail byla však jen výsměchem té původní.
Abigail se nemohlo vyrovnat nic, a když byla dívka starší, začala si při pohledu na ni připadat směšně ošklivá. Za všechny pečlivě našetřené peníze si kupovala líčení, aby měla stejně rudé rtíky jako ona, stejně růžové tváře. Když se jí však koupené předměty v soukromí podařilo vyzkoušet, připadala si ještě ošklivější než předtím. Trávila hodiny před výlohou půjčovny plesových šatů, představovala si, jak by vypadala s načesanými vlasy, nádherně nalíčená, v lodičkách… možná by se mohla usmívat stejně půvabně jako Abigail. Koupila by si zelené kontaktní čočky.
Potom vždy strávila noc pláčem s obličejem zabořeným v polštáři, protože moc dobře věděla, že i kdyby se jí to všechno splnilo, nikdy by neměla odvahu se tak ukázat na veřejnosti, a za snahu vypadat jako ona sebou v hloubi duše pohrdala.
Skutečná a ničím nenahraditelná Abigail mezitím stále zůstávala zamčená ve vitríně a pomalu na ni sedaly vrstvy prachu. Nevinná, nepřístupná všemu zlu světa kromě času.
***
Dívka vzala hadr. Horkou vodou pečlivě až láskyplně otřela panence obličej. Skoro patnáctiletý nános prachu učinil její rysy skoro neviditelnými.
Babička zemřela teprve ráno. Někdy v průběhu dne jednoduše vydechla naposled. Dívka ji našla o několik hodin později, když se vrátila ze školy. Zatím nevolala na policii. Ani neplakala. Byla jedna věc, kterou musela udělat nejdřív.
Když očistila všechno, co se dalo, opatrně panenku svlékla. Chvíli se dívala na její nahé tělo. Nemohla uvěřit, že si výrobce dal tolik práce s něčím, co nikdy nikdo neměl spatřit. Na krku měla téměř nečitelně vytištěné logo a adresu výrobce. Drážďany. Město, kde se obě přibližně ve stejnou dobu narodily.
Vyždímala hadr a umyla i zbytek. Poprvé v životě měla možnost se Abigail dotýkat holou rukou, jak chtěla, jak dlouho chtěla. Pod prsty cítila hladký, pevný materiál, pečlivě vymodelované tělíčko, jemné ručky s miniaturními prstíky.
Byla dokonalá.
Zelená očka na ni němě zírala zpod hlubokých řas, když dívka zajela hřebenem do jejích lokýnek a začala je rozčesávat. Tohle si přála od té doby, co panenku poprvé uviděla. Mít možnost se o ni starat, opečovávat ji, uctívat ji… Některé vlasy už pořádně nedržely a zůstávaly v zubech hřebene.
Když skončila, zavřela na chvíli oči. Některé věci přeci jen stály za zapamatování.
Čas od času si na samém okraji vědomí pomyslela, že je to všechno vlastně hrozně směšné. Představovala si, jak by se jí kamarádi vysmáli, kdyby se jim svěřila. Vždyť už je jí čtrnáct, panebože. V takovém věku se měla zajímat o Johnnyho Deppa, ne o panenku z porcelánu. Neměla by z toho už vyrůst? Prostě jenom… zapomenout. Být jako ostatní dívky a aspoň snít o tom, co je obvyklé, když už nemohla mít ani jedno?
Na chvíli se zaposlouchala do ostré melodie klavírního sóla, linoucí se z přehrávače. Babička hudbu jako Dresden Dolls neschvalovala. Cédéčko patřilo k dívčině přísně střeženému majetku. Dostala ho před půl rokem od spolužáka za to, že se s ním vyspala. Tehdy jí to přišlo jako velmi adekvátní platba.
Otevřela oči a zrak jí padl na chuchvalec žlutých vlásků, který zůstal v hřebeni.
Už dost vzpomínání.
Vzala ze stolu nůžky a začala panence vlasy stříhat, pramen po prameni. Nejprve mírně, potom se vzrůstající zuřivostí mizely z porcelánové hlavy, jedna lokna za druhou. Přestala, když byly všechny dlouhé zhruba milimetr. Takovým účesem ji kdysi odměnila babička, když jednoho dne potajmu zašla za kadeřníkem a i přes její zákaz se nechala obarvit na blond.
Chvíli pozorovala svoje dílo. Abigailiny smaragdové oči jí zpod zbylých štětin pohled opětovaly.
Vzala ze stolu kladivo a vší silou jím praštila přímo mezi ty dvě neživé skleněné koule. Cítila, jak se jí křehký porcelán na zlomek vteřiny snaží odporovat, jak to vzdává, jak se rozpadá na malé kousky. Úder jí projel celou paží. Uhodila znovu. A znovu. Pokaždé mířila na jinou část těla. Překrásné alabastrové paže, dětský hrudník, útlé nožky s dokonale vyvedenými prstíky, to všechno se pod údery kladiva měnilo v hromádku úlomků a prachu. Neskončila, dokud z Abigail nezbyl kopeček hrubého písku a zlatých vlasů, všechno chaoticky rozmetané okolo.
Zbývala poslední věc. Znovu se chopila nůžek a začala stříhat panenčino oblečení na proužky. Kde selhaly nůžky, tam si pomohla zuby a nehty, které už stejně byly moc dlouhé. Nit po nitce vytvořila nadýchané klubko vláken pastelových barev, které pro ni kdysi tvořily nejvyšší ideál módy.
Naposledy se na své dílo podívala. Smetla ho do koše a ten spolu s celým jeho obsahem vysypala do krbu. Oheň zasyčel, na chvíli si vyzkoušel spoustu barev, až konečně novou potravu přijal a začal ji proměňovat v popel.
Přehrávač tiše cvakl. Cédéčko Dresden Dolls dohrálo.
Dívka vytáhla telefon a vytočila číslo policie. V půlce pozdravu se jí zlomil hlas a nekontrolovatelně se rozplakala.