Autorka: Kateřina Jánová

Stalo se to všem lidem naráz, ale trvalo velmi dlouho, než si to svět uvědomil. Někteří to však věděli už od začátku. Světu vždycky hrozně trvá, než si všimne očividných věcí.

Lidé přestali plakat.

Ale ještě předtím kdesi uprostřed Afriky vyschla studna. 

Když se holčička v den svých šestých narozenin vzbudila, shledala, že štěně, které dostala k narozeninám minulým a které doposud každou noc odpočívalo věrně u jejích nohou, přes noc zemřelo. Když onu skutečnost zjistila, pocítila najednou obrovský příliv velmi silných emocí, které jí zaplavily tělo. Nedokázala je popsat slovy, ale existovaly. Byly nové, silné a toužily se dostat ven tou nejkratší cestou – očima.

Jenže najednou nemohly.

Následujícího dne byla dívenka odvezena vyděšenými rodiči k místnímu psychiatrovi, který definitivně potvrdil zjevné – holčička se zbláznila.

Den nato podlehla stejné diagnóze i její matka. Otce našla policie o další den později utopeného v jezeře.

Podobných tragických událostí začalo po celém světě přibývat. Nebylo místa, které by si palčivě neuvědomovalo, že je něco špatně. Rodiny na všech světadílech popadala podivná epidemie šílenství a sebevražd. 

Dlouho se nemohlo přijít na to, co se vlastně pokazilo. Na výzkumy se ochotně hlásily tisíce dobrovolníků, převážně vzdálených příbuzných postižených rodin. Zprvu se věřilo, že je to nakažlivé dotekem či vdechnutím. Tajemná choroba se zřejmě soustředila na rodinné kruhy a blízké osoby, nejčastěji jako první zasáhla děti, mladé lidi v období puberty a matky. To bylo ovšem to jediné, co se podařilo vypátrat. Nemoc si zjevně nevybírala podle jiného kritéria než vztahového a příbuzenského. S jednou výjimkou – blázni po celém světě se zdáli být naprosto v pořádku. Zatímco děti, dospělí, muži, ženy, matky, učitelé, úředníci propadali záhadné epidemii, duševně nemocných po celém světě pouze hromadně přibývalo.

Na povrch médií, který byl celý zaplaven současným problémem, mezitím začala prosakovat jiná zajímavá zpráva. Byla však ignorována jako nedostatečně důležitá, proto veřejnosti trvalo velice dlouho, než ji začala brát v potaz.

Lidem po celé Zemi se ztratila schopnost plakat.

Ne produkovat slzy – pouze plakat.

Většina populace si toho nevšimla hned, protože kdo taky pláče na veřejnosti, všem na očích, aby ukázal vlastní slabost…? 

Ale najednou nešlo plakat ani doma. Batolata mlátila ručičkama stokrát silněji, aby aspoň nějak dala najevo svoji nespokojenost se světem; dívky, které jejich chlapec právě opustil, se musely spokojit s mučením vlastního polštáře. Mnohým tehdy nejednou proběhla hlavou myšlenka, že na rčení „zešílet smutkem“ možná přeci jen něco je. 

A ústavy pro duševně choré nestačily přijímat nové pacienty.

Časem už nebylo možné nevidět souvislosti mezi těmito dvěma fakty a lidé celého světa došli k nevyhnutelnému závěru.

Postižení zešíleli vlivem silného emociálního traumatu, který okamžitě nemohli nijak odfiltrovat. Zmizela nejběžnější přirozená reakce organismu, mozek a tělo si nedokázaly poradit s náhlou dávkou silných emocí, a proto se uchýlily k jedinému možnému řešení.

Teorie se potvrzovala po celém světě. Smutek se šířil z jednoho místa jako kruhy na rybníce. Šílenství najednou nebylo projevem choroby, ale jejím následkem.

A nic z toho nebylo relativně důležité.

Na okraji domorodé vesnice, v místě, kde stála čerstvě vyschlá studna, seděl malý chlapec.

A plakal.

Plakal, protože jeho malá sestra před pár dny zemřela žízní. Protože věděl, že totéž by se mohlo stát celé jeho rodině, protože jeho rodinu představovala vesnice – to jediné, co kdy poznal. Měl strach, že o to všechno přijde. Bál se, že jeho svět vyschne spolu se zdrojem vody, a s ním i všichni, které miloval. 

A tak dělal to jediné, co mu přišlo správné.

Ten malý chlapec plakal za celý svět. A věděl, že pokud má znovu naplnit studnu, bude potřebovat hodně slz.