Autorka: Jasmína Švarcrová

„Co je zač ten mladý muž?“, zavolala na mě matka zvědavě od plotny.

„Jaký mladý muž?“ Vystrčila jsem hlavu z koupelny, když jsem si zrovna natahovala ty nejhorší punčochy na světě, které mě donutila si obléknout třeskutá zima, jakou Berlín ještě nikdy nezažil.

„Však ty víš jaký.“, zasmála se a šibalsky na mě mrkla.

„Já vážně nevím, mami.“ Teď jsem vážně měla na starost úplně něco jiného než nějakého mladíka, kterým byla fascinována moje matka. Každé ráno bylo jako bitva u Waterloo. Snažila jsem se zkrotit svoje kaštanové lokny, v lepším případě je svázat stužkou do úhledného ohonu. Bez výsledku jako vždycky. Vlasy si stejně dělaly, co chtěly, tudíž nemělo smysl dál s nimi bojovat, stejně jako s anglickou flotilou pod velením vévody z Wellingtonu. 

„Ten mladík, který postává pod tvým oknem.“

Ach ne! Co to Hermanna jenom napadlo? Já ho před mými rodiči tolikrát varovala, ale jak se zdálo, neposlechl mě. Hermann byl o tři roky starší než já, bylo mu devatenáct. Pyšnil se německou vojenskou uniformou, ale zatím to v armádě moc daleko nedotáhl. Potkali jsme se před pár měsíci na večírku u mé přítelkyně Erny, kde na mě udělal docela slušný dojem svým gentlemanským chováním a modrýma očima, ale stejně jsem mu nedovolila mi vtisknout polibek na rozloučenou. Chtěla jsem být všechno, jen ne podbízivá jako většina německých děvčat, když je poblázní vojenská uniforma. Nakonec i mě pobláznila. Ale rodiče jsem raději neinformovala. Byla jsem si jistá, že moje matka by byla schopná podrobit Hermanna všelijakým hloupým dotazům ohledně prodělaných chorob, platu jeho otce, rozměrů jejich rodinné koupelny, nebo ho dokonce podrobit lékařské prohlídce u doktora Meyera. Mám dojem, že Hermann by z toho rozhodně nadšený nebyl, možná by raději v případě krajní nouze utekl a více se neobjevil. 

„Nevím o žádném mladíkovi, který by se těšil mojí přízni, natož by byl ochoten prochladnout pro mě v takovém mrazu.“, odvětila jsem suše a práskla dveřmi koupelny, až jeden z otcových flakonů s kolínskou spadl do umyvadla. 

K snídani se jako obvykle podával čerstvý chléb se škvarky a kvalitní černý čaj, který se na lístky během války jen tak nevydával. Na chudobu ani nedostatek jídla jsme si nikdy nemohli stěžovat. Otec byl profesorem na matematické fakultě a měl velice dobré konexe, které nám zajišťovaly malé, ale poměrně významné výhody. Můj bratr se jako obvykle v jídle neskutečně šťoural a otec ho nervózně napomínal.

„Franzi, přestaň předvádět tyhle teatrální grimasy a prostě ten chleba sněz, nebo dneska odpoledne nikam ven s kamarády nepůjdeš!“ Franz protočil panenky a vzhlédl ke mně. Nenápadně jsem udělala také jeden ze svých teatrálních kukučů, jak vždycky říkávala babička, a Franz vyprskl smíchy na čistě prostřený stůl rozžvýkané škvarky. Matka spráskla ruce. Otce to samozřejmě zvedlo ze židle a uštědřil Franzovi pěkný pohlavek.

„A ty se taky nesměj, Anno! Moc dobře jsem tě viděl.“, utrhl se na mě rozlíceně. „Nejsi už na takovéhle věci stará? Měla by ses konečně začít chovat jako dáma. A podívej se, co mezitím provádíš.“ Ukázal na Franze, který se snažil skvrny po škvarcích utřít kouskem svého rukávu, což zase přivádělo k šílenství mou matku, které zoufale kroutila hlavou nad hloupostí svého devítiletého syna a nevyzrálostí své skoro dospělé dcery.  A už to tu bylo zase. Každodenní ranní rituál, promluva do duše mladistvého, už tolikráte mě chtěli kárat. 

„No páni! To už je hodin! Já musím jít.“ Chvatně jsem odběhla od stolu do svého pokojíku, popadla napěchovanou školní brašnu a vyrazila ke dveřím. Oblékám si kousavý zimní kabát, když v tom za sebou uslyším otce. 

„Odpoledne si o tom ještě promluvíme.“, řekl s vážným výrazem, ale pak se stejně pousmál a dal mi pusu na čelo. „Tak běž, ať nemeškáš.“

Venku na mě dýchnul ledový mráz a silný vítr. Přesně pod mým oknem, na levé straně ulice, postával Hermann, zabalený až po uši do vojenského zeleného kabátu. Rychlým krokem jsem si to němu naštvaně rázovala. 

„Ty jsi se zbláznil, ne? Tolikrát jsem ti opakovala, abys k nám domů nechodil.“, začala jsem na něj zhurta. Když se mě pokusil políbit, odstrčila jsem ho, a dál jsem ze sebe chrlila nespočet důvodů, proč by se nikdy zatím neměl objevovat v blízkosti mé rodiny. Hermann mě  upřeně pozoroval, avšak nic neříkal. Když tu náhle jeho zrak padl na něco za mnou. Otočila jsem se. Franz v domácích papučích se k nám blížil příliš rychle na to, abychom se stihli schovat. 

„Zapomněla sis rukavice.“, pronesl nevinně a podíval se zvědavě na Hermanna.

„Dík. A teď mazej domů.“ Jemně jsem ho postrčila směrem k vchodu do domu. Franz se ještě jednou ohlédl a pak zmizel za prosklenými dveřmi.

„Tak! A máš to! A zítra můžeš přijít ke křížovému výslechu k mé matce!“ Bouchla jsem do Hermannovi hrudi lehce pěstí, a on se hlasitě rozesmál.

„Ty jsi ve svém hněvu tak strašlivá a krásná.“, zasmál se na mě a vtiskl mi pusu na tvář. 

Sníh poletoval ve větru kolem nás a v dálce zacinkala tramvaj. Pak se všude rozhostilo ticho.