Autor: Martin Burget

Byl čas alchymie, doby podvodníků, neodhalených tajemství a záhadných směsí bublajících v přítmí sklepních laboratoří.

A kromě toho slunce vykouzlilo červánky tak nádherné, že se každý v úžasu zastavil.

Každý, kromě Ulricha Nagangasta.

Neměl ve své hlavě plné problémů na červánky místo. Rozrušeně popocházel  nádvořím Rudolfova sídla sem a tam.

A nepřál si být rušen.

,,Buďte zdráv můj drahý alchemistický příteli,’’ ozvalo se za ním skřehotavým hlasem.

Nagangast se nasupeně otočil.

,,Doneslo se mi, že prý jste upadl v nemilost u císaře,’’

,,Dejde pokoj, Kondráde,’’ zavrčel Nagangast, ale Kondrád se nedal.

,,Že prý jste se u dvora představil, jako zakladatel a jediný člen nového oboru alchemie, nás alchymisty jste označil za šarlatány a žádal jste po císaři naše vyhoštění.’’

Nagangast zrychlil krok. Kondrád vedle něj neúnavně cupital. ,,A když s vámi císař nesouhlasil, strašlivě jste ho urazil, což…’’ Kondrád zalapal po dechu, neboť Nagangast přešel v lehký klus. ,,Což ho rozlítilo natolik, že vám přikázal ať do tří dnů předvete přeměnu železa ve zlato bez podvodů, nebo…’’

Nagangast zabouchl dveře své laboratoře a zamkl na dva západy.

,,Nebo vaši ctěnou hlavu oddělí od vašeho ctěného těla,’’ řval Kondrád přes dveře. ,,Je mi to moc a moc líto můj drahý alchemistický příteli!’’

,,Co po mně chete?! Vypadněte!’’ Zařval Nagangast.

,,Co po vás chci?’’ Zašvitořil Kondrád. ,,No já jen až vás setnou, jestli bych se mohl nastěhovat do vaší laboratoře.’’

A tehdy Nagangast cosi zašeptal tak potichu, až se kat na druhé straně města podivil: ,,Kdo to tu vyvádí, když máme tak pěkné červánky?’’

,,Slovutný císaři, vážení pánové, ctihodné dámy,’’ uklonil se Nagangast početnému obecenstvu. ,,Už žádné šarlatánství! Už žádné podvody! Je konec dvojitým dnům, dutým tyčinkám a jiným podfukům!’’  Nagangast prožíval svůj velký den, který měl být dnem posledním. Neznervóznil ho ani kat sedící opodál na špalku se sekerou v ruce.

,,Alchymie jen vysoušela královskou pokladnu, klamala důvěřivé lidi a nebyla ničím jiným, než snůškou lží! Proto nastupuje vláda alchemie!’’

Kolik lidí, napadlo jej, se přišlo podívat na zázrak a kolik na popravu? 

,,Budete svědky největší revoluce v dějinách lidstva, vědeckého přelomu, objevu tisíciletí. Přímo zde za použití vědeckých metod připravím z obyčejného železa zlato.’’

Kat si začal brousit sekeru.

,,Zde do roztaveného železa vsypávám tento modrý prášek, který je tvůrcem celého procesu a zároveň mým výsostným tajemstvím. Anó železo syčí, železo bublá.’’ Nagangast zakryl baňku plátnem a rozhlédl se po nedůvěřivých obličejích a pomyslel si, však počkejte, já vás obrátím na pravou vědu, bezvěrci. ,,Podstatou celého procesu je transkontinuální hypermenze heptadimenzálních siločar metamorfujícím na viskozní nanospektrum, laicky řečeno.’’ Snůška odborných žvástů, nic víc. Se škodolibým potěšením pozoroval ohromené tváře všech těch snobských šlechticů a načinčaných dam v róbách.

 Přišel okamžik pravdy. Strhl plátno a obecenstvo překvapeně vydechlo. V baňce se lesklo čiré zlato.

Nagangast se ani neohlédl, jen podrbal kata pod bradou a se slovy: ,,Tady někdo půjde spát o hladu, brouku,’’ se vytratil.

Nastal čas alchemie, doby vědců, odhalených tajemství a směsí bublajících v prosluněných laboratořích, které už nikomu záhadné nepřipadaly.

A kromě toho vyšli první hvězdy, tak nádherné, že se každý v úžasu zastavil.

Každý, kromě Ulricha Nagangasta.

Neměl ve své hlavě plné problémů na nebe plné hvězd místo. Rozrušeně popocházel sem a tam.

Naproti němu přicházel Kondrád táhnoucí za sebou vozík s alchymistckým náčiním.

,,Odcházím!’’ Volal už zdálky. ,,Můj drahý alchemistický příteli, já odcházím! Uznávám porážku. Věda mě pokořila. Máte spoustu žáků, pokladnice plné zlata já jen svoje kejkle. No tak se radujte, vždyť jste to dokázal! Zlato se vyrábí ve velkém. Zlaté nádobí, zlaté nočníky. Všechno. I ten nejchudší…’’

,,Zlato je bezcenný kov,’’ přerušil ho Nagangast. ,,Zato železo, to je teď měna! Ale v království ho skoro není. A císař mi dal nové ultimátum. Jestli do tří dnů nevyrobím ze zlata železo, šmik.’’

,,He, he. Tak se tu mějte… Já odcházím tam, kde lidé ještě stojí o staré poctivé podvody. Ale vrátím se. Sem do Čech, do Prahy. Možná za mnoho století, ale jednou se vrátím. A to vás žádná alchemie nezachrání.’’

Kondrád mizel městskou branou. Nagangast dál zničeně pochodoval po nádvoří.

A kat si s veselým hvízdáním sedl na špalek a začal brousit sekeru.