Autorka: Natalia Rubio

To místo se mi od samého začátku zdálo prázdné. Chatky s holými zdmi, bahnité cesty téměř bez zeleně a zašedlé nebe, které bylo vždy pokryto bolestí a steskem. Obklopily mě už od prvního okamžiku, co jsem prošel tou osudnou bránou. Brána, která určovala začátek konce. Všichni se tísnili na sebe a ze všech stran se slyšel šepot, který skrýval víc než jen tiché vzlyky.  Jediné, co nám svítilo na cestu, byla naše žlutá hvězda. 

Rozřadili nás do chatek podle čísel. Měl jsem štěstí, že mě zařadili spolu se dvěma dalšími chlapci v mém věku. Vyšší z nich se jmenoval Netael, jeho zrzavá hlava se poznala i z dálky, a druhý byl pihovatý Abraham, kterému jsme říkali skořice, jelikož voněl jako skořicové buchty, které prodávaly v ulici Brune.  Večer jsme vždy dva hlídkovali aby se ten třetí mohl pohodlně vyspat, střídali jsme se po třech hodinách. Jídlo bylo jednou denně, přesně v pět, kdo nepřišel včas nic nedostal, ale takových nás bylo málo. Nikdo si nenechal ujít večeři.

Každý den se zdál stejný, až na úterní ráno 4. dubna. Vyslali nás pracovat do dolů, prý se něco stavělo, přáli jsme si, aby nám vystačilly síly až do konce. Sestupovali jsme pořád hlouběji, Abraham za mnou úpěl bolestí, protože cesta byla plná ostrých kamínků a on vyměnil své boty za krajíc chleba navíc.                                                                                                                                               

„Já ti říkal, že to byla blbost.” Nemohl jsem si odpustit připomínku. Věnoval mi jen jedovatý pohled. Podal jsem mu ruku a pomohl mu sejít poslední sestup. „Hej, hej kluci!” zavolal na nás Netael, který krásně vyčníval z davu. Hlavou poukázal na drobnou postavu, která se krčila v rohu. Snažil jsem se zaostřit, ale bez brýlí mi to šlo těžko. Najednou jí Němec popadl za ruku a silou strčil dopředu. „Tahle špinavá zlodějka vám bude dělat společnost. Dejte jí nějaký nářadí. Schnell!” Dívka s bílou pletí pohlédla mezi nás. Její smaragdové oči odrážely světla lampiónů. „Tak tahleta tu dlouho nevydrží” ozval se zarostlý muž za mými zády. Po jeho slovech jsem přistihl sám sebe jak hledám tu holku. Ale práce začala, nebyl čas přemýšlet ani jednat. Arbeit macht frei, stačí se přeci uvolnit. Ale já to nedokázal. 

Měl jsem o ní obavy, vždyť byla tak křehká. Odhodil jsem kladívko a rozběhl se jí najít. „Co děláš?! Zbláznil ses?!” Netael mě zatáhl za rukáv. Nic jsem mu neodpověděl a vytrhl se mu ze sevření. Měl jsem se na pozoru, aby mě strážníci neviděli, srdce mi tlouklo až v krku. Běžel jsem čím dál pomaleji, čelo se mi orosilo studeným potem. Ale byla tam. Úplně na konci. Chytl jsem ji za kostnaté rameno a ona leknutím upustila rýč k zemi. Dech mi nestačil a vydal jsem ze sebe jen pár trapných hlásek. Usmála se a poplácala mě po zádech.                                    „Jsem v pořádku, děkuji.”                                                                                                 „Jsem Hugo!” vykřikl jsem, tváře mi hořely.                    „Říkej mi Shai.” odpověděla, následovalo ticho a další její úsměv.                                „Jak se můžeš usmívat?” Cítil jsem se jako hlupák.                                                                                                               

“Úsměv je to jediné, co mi zbylo.” Zašeptala. „Asi bysme měli pokračovat.” Natáhla se zpátky pro rýč. Nabídl jsem ji pomoc a modlil se, ať se oba dožijeme zítřka. 

Když jsme se po práci v dole vraceli zpátky, Shai odvedli do ženských chatek. Domluvili jsme si sraz pod stožárem. Byl jsem radostí bez sebe, Netael mi půjčil svoji košili, protože byla čistší a dokonce i pan Fousáč, který spal nad námi, mi věnoval sůj hřebínek. Ve dvě pod stožárem, byl jsem tam přesně. Hlídači byli v hospodě, vzduch byl čistý, nikde nikdo, jen lampy osvětlující cestu. Přiběhla za mnou ze zadu a cvrnkla mě do hlavy. Když jsem se otočil, jen se zazubila. Zdálo se mi, že je ještě hubenější, kosti jí vyčnívaly ze všech stran. Vytáhl jsem z kapsy kousek chleba.                                                                                                                                                „Já to nechci Hugo, mám zásoby na chatce, holkám toho dávají víc.”       „Vážně?” Byl jsem rád, představa, že tahle nevinná bytost se kroutí v noci hlady mě děsila. Sedli jsme si na kameny, noc nám dělala společnost. Vyprávěla mi o rodině, o své škole, o tom, jak k patnáctinám dostala svoji první rtěnku se slovy, že je jen na hraní. Také mi prozradila, že vždycky chtěla být veterinářkou a mít stejné lakýrované lodičky jako mívala její sousedka. Byla plná energie a a ambicí. Zkrátka nádherná všemi směry. S klukama jsem ji probíral celou noc, sblížilo nás to natolik, že se i Abraham, který byl spíše nedůvěřivý, přiznal, že má holku v Paříži. V ten moment nám přišlo, že na tom nejsme tak špatně. Dokud jsme byli spolu a dokud nás bavila Shai.

Šest ráno. Ženy a muži mimořádně nastoupeni před chatkou číslo pět. Rozhlížel jsem se kde je Shai. Vedle mě stála žena ve středním věku. Slzy jí stékaly po tvářích. 

„Promiňte, znáte Shai? Taková drobná dívka s výraznýma zelenýma očima. Nevíte kde stojí? Potřebuji ji potom něco říct.” 

Musel jsem to vědět. Podívala se na mě jakoby právě spatřila smrt. 

“Shai?” zasípala. “Ach ano, to je ta Shai. Tamta Shai. Chatka číslo osm. Tamta Shai to je.” Pokyvovala hlavou ze strany na stranu. 

„Co je s ní? Proč tu není.?” 

Chvilku nic neodpovídala a poté se naklonila k mému uchu. 

„To ti nikdy neřekli, jak rychle se umírá na hlad?”