Autorka: Nikola Khailová

Na kopci stála postava. Byla obrácena čelem k lesu a měla ruce volně svěšené podél těla. Zafoukal vítr. Kostnaté ruce opatrně objaly hubené tělo a Smrt se otřásla zimou.

“Tohle má být demokracie?” zašeptala. “Všichni jsou si rovni, ale co já?” postěžovala si.

Otočila se zády k vysokým šedým stromům, které mezi sebou schovávaly hnědé, suché listí. Na mrazem zkřehlou trávu dopadla bosá noha, která byla promodralá chladem. Studené černé oči unaveně přejížděli pohledem přes barevné střechy domů, z jejichž oken svítila světla.

Černé panenky se obrátily k nebi. Na krajinu se snášel soumrak. Kouřově šedá obloha se začala pomalu zbarvovat do temně modré barvy, kterou zdobily první hvězdy.

Smrt se pokusila pomalu zvednout i druhou nohu, ale její hlad a zoufalství ji přemohly. Sedla si na tvrdou zem a její hubené tělo jen zachrastilo.

Náhle jedna hvězda začala svítit mnohem více než ostatní. Zaplavovala svou září i teplem také vychrtlou postavu, která se na chvíli přestala křečovitě třást.

“Kdo jsi?” zaskřehotala.

“Světlo,” odpovědělo jí světlo, “ale někteří mě nazývají Bohem.”

“Přišel jsi mi pomoci?”

“Ne.”

“Proč jsi tady?”

“Abych si s tebou promluvil.”

“Mluv,” zašeptala Smrt a upřela na něj černé oči.

“Musím se s tebou dohodnout, jak to bude dál. Dřív si pomáhala lidem zbavit se bolesti, kterou si někdy i sami způsobovali. Popostrkával jsem je k válce abys se i ty měla někdy dobře. Lidé si díky tobě uvědomovali, jak je život vratký. Měl jsem tě rád,” sklopil oči Bůh, “a lidé dříve taky. Co se změnilo?”

“Měla jsem sen,” zaskřehotala, “kde mi někdo, nevzpomínám si kdo, řekl, že má sláva je u konce. A pak…. Vzdala jsem to. Bylo to moc únavné a skličující.”

“Ale ty to nemůžeš tak snadno vzdát,” položil ji ruku na rameno, “čím víc zabiješ lidí, tím víc se stáváš smrtí. A tvůj osud je zabíjet. A tím i pomáhat. Lidé často nechápou, proč nemůžeme být nesmrtelní. Ale takhle by pak lidí bylo čím dál tím víc. Nakonec by se zničili navzájem. Proto jsi tu ty.”

“Já vím,” zašeptala a v jejích očích se na chvíli objevila jejich dřívější modrá barva mladé dívky, kterou před několika miliony lety byla. Před tím, než se stala Smrtí. Světlo se usmálo a pomalu zmizelo.

Postava se namáhavě zvedla na nohy a vydala se šouravým krokem směrem k vesnici, kde jí ještě čekalo pár povinností.