Autorka: Alena Kuťáková

Budík se divoce rozdrnčel a Lara ho s nechutí vypnula a vstala. „Zase do školy,“ pomyslela si. Úterky neměla ráda, protože jim už delší dobu odpadal přírodopis, její nejoblíbenější předmět. Hodila na sebe školní uniformu a šla dolů na snídani. Maminka a  starší bratr John už odcházeli. Lara se zakousla do chleba s máslem a sledovala les za oknem. Ráda tam chodila pozorovat zvířata a rostliny, ale rodiče se o ni báli a nechtěli ji tam pouštět. Rychle dojedla a vyrazila do školy.

Nudila se, látku už znala a opakování ji nebavilo. Konečně uběhla i poslední hodina a Lara mohla místo oběda vyrazit do lesa. „Tady je stejně nejlíp,“ říkala si, když odbočovala na zvířecí pěšinku. Ta ji vedla hloub a hloub. Tak se zabrala do pozorování stop, že si ani nevšimla, že stezka zmizela a ona je v neznámé části. A ještě navíc zakopla o kořen obrovského dubu a spadla na zem. Přímo před ní se objevila skulina a v ní něco ... „Co to je?“ Rukou cosi nahmatala, ale nešlo to vytáhnout. Odhrabala trochu hlíny a s údivem zírala na starou ušpiněnou knihu v koženém obalu. „Prohlédnu si ji až doma.“ Po chvilce hledání našla svoje stopy, které ji vyvedly z lesa.

„Kdes byla tak dlouho?“ zlobil se tatínek, „ať se to neopakuje. A teď hybaj na úkoly.“ „Jasně,“ houkla ze schodů a zmizela ve svém pokoji. Z tašky místo učení vytáhla knihu. Když ji trochu očistila, zjistila, že kožený obal je zdobený nápisem z drobných lesklých kamínků. „Draci“ stálo tam. Pomalu otočila první stránku a začala číst. Hltala řádky jeden za druhým. Bylo tu snad všechno, co kdo mohl o dracích napsat. Byla nadšená. Dvanáctá hodina ji zahnala do postele, kde usnula jako kotě. 

Další den se nemohla dočkat posledního zvonění. Nesoustředila se. Těšila se do lesa. Musí tam někde být. Kniha jí to napověděla. A ona je chtěla poznat. Vydala se hustým porostem. Netrvalo dlouho a objevila první známky přítomnosti draků. Najednou na ni něco zezadu zasyčelo a chytla ji obrovská tlapa. Lara nevěřícně zírala do očí velkého zeleného draka. „Co tady taková malá holka pohledává?“ „Já, já jsem, já jsem nechtěla,“ omlouvala se. „Copak? Nechtěla jsi nás rušit? Nebo tady být? Mně se zdá, že jsi nás hledala. Vezmu tě s sebou, když už jsi tu. Ostatní budou mít radost.“ A aniž by se namáhal zeptat, jestli chce, vzal ji opatrně mezi drápy a mocným mácháním křídel vzlétl.

Přistáli ve skalách, kam se jen tak někdo nedostane. Naproti jim přilétli menší zelení dráčci, kteří si Laru se zájmem prohlíželi. Zamířili do podzemních chodeb, o kterých neměla ani ponětí. Doprovodili ji do velké jeskyně, kde se na žhavých kamenech vyhřívali další dva ještě větší draci. Jeden z nich vstal a došel až k Laře. „Můj syn říká, že tě našel na naší stezce, prý jsi usilovně sledovala stopy.“ „A ... ano. To ta kniha mě k vám dovedla. Je to úžasné, že tady jste. Vždycky jsem věřila.“ „A proto jsi teď tady. Ale musí to zůstat mezi námi. Nikdo jiný se o nás nesmí dozvědět, jinak bys i ty musela zapomenout. A pokud jde o tu knihu, vrať ji tam, kdes ji našla. Pro další, kteří mají fantazii a odvahu nás vidět.“ Zatímco k ní mluvil starší drak, malí dráčci ji začali tahat za ruce, protože jí chtěli ukázat i další jeskyně. „S těmito novými kamarády se už nikdy nebudu nudit,“ pomyslela si a následovala je do podzemních chodeb.