Autorka: Elena Benešová

„Chantal?“ Zkamení a všechny svaly v těle se jí napnou. To jméno neslyšela už tak dlouho a doufala, že už ho ani nikdy neuslyší. Pevně stiskne čelist a nehty zaryje do masa ve stisknuté pěsti. Neotočí se, jen stojí s pohledem upřeným přímo před sebe a čeká. Čeká, že k ní ta osoba přijde, ví, že k ní ta osoba přijde. Za chvíli se před ní zjeví tvář s velkýma modrýma očima. Ta tvář s velkýma modrýma očima. Ta tvář, jež lemují dnes rudé prameny vlasů, které dříve bývaly blonďaté. Ale i tak poznává každou její pihu, každý její rys ve tváři a každý její pohyb.

Ann se usměje tím úsměvem, který ona tak důvěrně zná. Tím úsměvem, který na ní vždy milovala. Ale tentokrát pod tím úsměvem nevidí lásku, milosrdenství a radost, kterou je Ann naplněna, tentokrát jí její úsměv neposílí. Nechce si připustit, že by se na ni Ann mohla usmívat stejně jako tenkrát, po tom, co se stalo. Nechce si připustit, že se jedná o pouhý nevinný úsměv, tak za ním radši vidí odporný škleb, nenávist a zlost.

„Ann! Kde jsi? Potřebuju pomoct otevřít ty dveře!“ zvolá nějaký hlas za ní a modrooká postava naproti ní se za ním ohlédne. „Hledala jsem tě, ale… Teď nemám moc času.“  Řekne jí, maminkovsky jí poplácá po rameni, věnuje jí ještě jeden okouzlující úsměv a zašeptá: „Drž se, Chantal. Ještě se uvidíme. Těším se.“ Nato se otočí a spěšně odcupitá za hlasem, který ji volal. Ona už ale nevidí, jak jí ještě při cestě zamává, protože je k ní otočena zády a stále se nemůže ani pohnout. Bylo to tak nevinné, tak moc nevinné… protože Ann je na rozdíl od ní nevinná.

Probudí se, když první sluneční paprsky tančí po zamlženém skle okenice, ale v místnosti je ještě šero. Posadí se na posteli a tenkou deku si přitáhne pod bradu. Včera, když uviděla Ann, byla jen ochromená a v šoku, mohla jen stát a nehýbat se, ale teď s ránem to na ni vše dopadlo. Tak dlouhá léta se snažila vyhnat obraz Anniny tváře z hlavy a poslední dobou se jí to i poměrně dařilo. Lhala. Lhala všem okolo sebe a spoustu let se snažila obelhat i samu sebe. Se lží se sžila, byla jejím ztělesněním. Ale proč se pravda považuje za tu správnou a lež za špatnou? Vždyť kdykoliv se s pravdou setkala, následovala jen bolest a lítost. Pravdu nezkrotí, ale lež může ovládat. A ona ráda někoho nebo něco ovládá. Chce si nalhat jinou minulost, jiné činy, jiná rozhodnutí. Už se zdálo, že se jí to povedlo, ale teď… teď je všechno pryč. Včerejší přítomnost rudovlasé slečny ji vrátila zase na začátek toho dlouhého nalhávání. I když si to nechce přiznat, tady se ukazuje, že pravda je silnější než lež.

Prsty si chytne spánky a rychle zavrtí hlavou, jakoby z ní tím mohla vytřást všechny myšlenky a vzpomínky. Bosými chodidly se dotkne studené podlahy, vyklouzne z postele a dojde k oknu. Prsty vytvoří na zamlženém okně kroužek průhledného skla, kterým pohlédne dolů do ulice na zmáčené chodníky, které jsou prostoupeny kalužemi. Celou noc pršelo, jako by to mělo podtrhnout její smutek. Zabubnuje nehty do parapetu, a pak přejde ke stolu, který opřený o zeď stojí pouze na třech nohách. Ze spíže vytáhne rohlík, a i když na něj vůbec nemá chuť, hladově se do něj zakousne.

Uplyne nějaký čas a ozve se zvonek. Už dlouho ji nikdo nenavštívil, už dlouho zvuk zvonku neslyšela, tak jen nadzdvihne obočí a přejde ke dveřím. Chvíli před nimi jen tak stojí, a pak prudce otevře. Stojí za nimi ta osoba, která je pro ni noční můrou. Ann se zvonivě zasměje a hlavu roztomile nakloní na stranu. „Ahoj. Můžu dál?“ zeptá se svým tenkým radostným hláskem a zadívá se jí do očí. „Chantal?! Můžu dál?“ zeptá se, když nereaguje. Ona jen lehounce zavrtí hlavou a téměř neslyšně zavrčí: „Už se nejmenuju Chantal.“ Ann zamrká a pokrčí rameny. „Jasně, že jsi Chantal. Jak jinak by ses jmenovala?“ Ona chvíli jen stojí a pak tvrdě, ale tiše odpoví: „Nijak.“

„Tak teda, slečno Nijaká, můžu dál?“ Chantal se kousne do rtu, ale uvědomí si, že tak dává najevo svou slabost. Dává tím najevo, že se ji dál bojí pozvat, a tak rychle přikývne a poodstoupí. Ann se zářivě usměje a vpluje dovnitř. Ona zatím vzpomíná, jak se takhle dříve navštěvovaly a jak se spolu smály. Jak byla vždycky ráda, když ji viděla. Ale teď? Ty časy jsou dávno pryč.

Sleduje, jak se Ann s překvapeným výrazem na tváři rozhlíží kolem a vrhá vyděšené pohledy na rozbitá a zamlžená skla oken, poničené obrazy, děravé a špinavé koberce, rozbité židle a stůl, prohnilou skříňku a drobky na zemi. V místnosti se vznáší kouř cigaret a ona vidí, jak její bývalá, pečlivá a čistotná kamarádka krčí nos, ale nic neříká. Nediví se nahlas, nerýpne si. Ona sama ví, že kdyby byla v její situaci, tak by si určitě rýpla. Vidět bývalou kamarádku, která dříve bydlela ve skvostně a bohatě zařízeném bytě, jak teď žije v posledním patře osamoceného domu v jedné malé zatuchlé místnosti, která sama o sobě uzavírá srdce lidí do jednoho velkého oblaku kouře, nevydržela by mlčet. Nechce, ale obdivuje jí.

Ann dojde k oknu tam do těch míst, kde se nachází něco, co by mělo simulovat kuchyni. Ona jde po chvíli za ní a opře se o kuchyňskou linku, která je potřísněna spoustou rýh, které jsou způsobeny vysokým věkem tohoto kusu nábytku a chvílemi jejího vlastního vzteku. Chvíli je ticho, ale pak už to nevydrží a vyštěkne: „Tak, co ode mne chceš?“

Ann se usměje a lehce zakroutí hlavou. „Vlastně… vlastně nic. Jen jsem tě chtěla vidět a… omluvit se ti.“ Udělá na ni psí oči a ona nechápe. Omluvit se? Ona mně? To já ji málem zavraždila! Ale po chvíli, když vyjde z prvního šoku, tak své myšlenky obrátí. Ale jen ať se omlouvá, přebrala mi Aarona. Kdyby se na něj neusmívala tím svým pitomým úsměvem a on se do ní nezamiloval, nebyla bych teď tady, odstrčena od světa. Nenávistně se na Ann zamračí, ale ta ani nemrkne. Jak může být na pohled takové jemné, křehké a slabé stvoření, tak silné? To se mě po tom, co se stalo, ani trochu nebojí? Nemá ani trochu strach? A já z její pomsty měla tak nahnáno…

„Já… Chantal, nechtěla jsem, aby se do mě zamiloval. Byl to jen můj kamarád, pouze přítel mé nejlepší kamarádky…“ Ona se mi opravdu omlouvá! V mysli jí vytane obraz toho okamžiku, kdy stála jako rozzuřené zvíře s nožem v ruce nad nebohým modrookým stvořením, které na ni jen se slzami v očích hledělo. Má před očima ten okamžik, kdy se už málem ostří nože zabodlo do Anniny hrudi, ale silná ruka Aarona ji zarazila. A ona utekla. Sem.

Dívá se Ann do tváře a oči se jí naplňují tím stejným vztekem jako před lety. Snaží se ovládat, ale její ruka stejně jistě pokračuje ke stojanu s noži. Za zády z něho vytáhne jeden z nabroušených a ovine kolem něj prsty. Je studený, chladný, stejně jako její ruka. A pak to nevydrží. Skočí směrem k Ann, v jejíchž očích ani teď nezahlédne strach, ale pouze překvapení a udělá ten samý pohyb jako před lety. Tentokrát ji ale žádná ruka nezastaví a ostří nože zapluje do hrudi rusovlasé, dříve blonďaté modrooké dívky. Ann se s vyplašeným výkřikem na rtech sveze k zemi a její tělo zůstane ležet pod oknem. Na obličeji, který je obklopen záplavou rudých vlasů se jí rýsuje úsměv. Její poslední úsměv.

Ona jen nehnutě stojí se zakrvácenýma rukama nad tělem, které dříve bývalo jejím nejlepším přítelem. Podřepne si vedle ní a po kamenné tváři jí sjede slza, která dokápne na Anninu bradu.

Tentokrát ji ale nešla zabít proto, že jí přebrala přítele. Ten čin spáchala proto, že neunesla, že je silnější, než ona. Neunesla to, že by jí Ann byla schopna odpustit, neunesla to, že jí přišla navštívit v dobrém a naprosto beze strachu, zatímco se ona bála o svůj vlastní život. Udělala to proto, že poznala, že ten tvor, o kterém si vždy myslela jak je slabý, se ukázal tím silným. Slabá nebyla Ann, slabá byla ona.