Autorka: Kateřina Bublová

Jmenuji se Tina, je mi dvacet a právě jsem přežila další den v práci. Pracuji v továrně na čokoládu. Domů jsem dorazila dost nazlobená. Nějaký extrémně chytrý člověk totiž do kádě s čokoládou vysypal ořechy a svedlo se to na mě. Jsem tam teprve pár měsíců, proč to nesvést na nováčka? Kabelku jsem odhodila širokým obloukem, přičemž se tímto omlouvám své kočce, kterou jsem nedopatřením trefila. Dosedla jsem na židli.

„Co se děje?“ zeptala se mě mladší sestra Alen.

„Jestli ho chytím, tak ho přetrhnu!“ procedila jsem skrz zuby. Sáhla jsem do kabelky a začala se cpát pralinkami.                                                                                                                             

„Já mám nervy v…“

„…čokoládě,“ doplnila za mě sestra.

„Nějaký idiot do kádě na čokoládu vysypal ořechy a je to na mě!“

„Ale dělá se i oříšková čokoláda, ne?“

„To jo, ale ne dnes,“

Alen měla pravdu. Měla jsem nervy v čokoládě. Obalené, abych se nezbláznila jako naše bývalá šéfová. Občas jsem jí poslala nějaké bonbony. Byl pátek a já svižně šla po chodbě. Dívala jsem se pod nohy, takže jsem si toho brýlatého kluka všimla, až když jsme oba bylina zemi.

„Pane Bože, promiň!“ vyhrkl a pomáhal mi na nohy. Pak si narovnal brýle.

„Já jsem Niel. Jsem tu první den,“ zazubil se.

„Tina. Jsem tu pár měsíců,“ odvětila jsem. 

„Nechceš hodit domů?“ zeptala jsem se Niela. Nějak se mi zželelo člověka, který brzo pozná, že čokoláda je i ukrutně hořká.

„No, proč ne?" usmál se a doběhl si pro kabát. Nasedli jsme do auta. 

„Kde chceš vyhodit?“

„Bydlím na Londýnské ulici,“ řekl. Skvěle, jen pár bloků od mého domu. 

„Kolik ti je?“ nadhodila jsem. 

„Dvacet jedna. Po maturitě jsem na rok odjel do Anglie, ale nakonec mě zaujalo místo tady. Kdo by nechtěl pracovat v čokoládovně?“

„Já bych klidně dělala podnožku anglické královně,“ šokovaně se na mě podíval.

„Co?“ vysoukal ze sebe.

„Chci jen říct, že jsem si myslela to co ty. Ale místo toho na mě házejí všechno, co se nepovede a radši bych šla jinam…“ 

„Nesmíš to brát tak černě,“ 

„Já to beru jako černou čokoládu. Večer si obalím nervy,“ řekla jsem. Zasmál se tomu.

 „Já se snažím, abych práci bral jen jako práci. Najdu si to, na co se do práce budu těšit,“

„Já se můžu těšit na konec pracovní doby,“

„Tváříš se jako hořká čokoláda. Konec pracovní doby už byl!“ 

„Nepředhazuj mi mě!“ zaparkovala jsem.

„Jsi doma,“ řekla jsem. Vystoupili jsme. 

„Nechceš na panáka?“ 

 „Jsem zodpovědná,“

„A pusu?“ vykulila jsem oči. To už byl ale u mě a ucítila jsem jeho rty.

„Co to…“

„To aby ses do práce těšila,“ mrknul na mě a zmizel ve dveřích domu. No, možná to v pondělí nebude tak strašné…