Autorka: Klára Moravcová

Betty McHello má čtyři a šedesát let a čtvrt století pracovala v mlékárně. Nedávno jí to oznámili.  „Měla by sis odpočinout.“ říkali, „Je čas zvolnit.“ říkali. Jak kdyby o tom ti mladí, věčně hysteričtí a uspěchaní, něco věděli. Teď je to samý jogging, veganství, iFóny, ale ani normální kafe uvařit neumí! Jen by si užívali, chodili do kaváren, na zábavu s extrémně ohlušující hudbou, na  čínský nudle a suši, ale aby pořádně makali, to ne.

Betty se budila každý den přesně v 6:00. Uvařila kávu pro celou svou rodinu, i když už v obrovském rodinném domě bydlela sama, jen ta potvora kočičí jí každé dopoledne pomňoukávala na parapetu za oknem. Z Billovy skříně vytáhla všechny košile, které se zdály použité. Její manžel totiž pracoval v bance, nosil každý den jinou košili, a proto, že se mu zdálo prát je po jednom dni nošení jako naprosto neekologické, dával je zpět do skříně. To ale Betty věděla, a tak mu je potají z šatníku vyndávala a prala. Sice už jeho kostkované košile nikdo tři roky nenosí, ale jistota je jistota. Tady jde o princip, přeci. Vždycky jde o princip. Třeba jako když každé ráno obejde všechna okna a zkontroluje závěsy, které měl její muž tak rád a ona je nesnášela. Nelíbilo se mu, když byly skrčené a neurovnané. Proto je po probuzení radši zkontrolovala. Neměla ty kýčovité závěsy vůbec v lásce, ale Bill ano. I přes to, že teď by se s ní o závěsech nehádal, nechala je tam. Měl je opravdu moc rád.

Hned po snídani se oblékla do volných kalhot a hodila přes sebe jeden z kabátů. Bill nikdy nerozuměl, proč jich má tolik. Měl jednu bundu, kterou nosil celý svůj život, a která teď visí na věšáku. Už jí tři roky neměl na sobě, ale ještě pořád voní jako voda po holení. Čerstvě nakrémované boty uležené v botníku ve vrchním šuplíku, v tom dolním má totiž boty její manžel, si opatrně obula na unavené bolavé nožky. Zkontrolovala, zda jsou všechna světla zhasnutá a zabouchla za sebou dveře. Dala si pozor, aby klíčem v zámku otočila přesně dvakrát, jde totiž o princip, a teprve potom se mohla vydat po schodech dolů. Výtahem nejezdí, ten používají jen mladí. „Měla by sis odpočinout.“ Takhle to řekli.  Řekli jí to přesně ti, kteří neumí chodit po schodech. To jsou samý eskalátory a výtahy, ale starý dobrý schody nesejdou. Kdyby uměli vařit aspoň to kafe. Všichni dneska mají pět a padesát, chlubí se papíry s razítkem, neumí čitelně napsat na papír nic jiného než svůj vlastní podpis, jako prevenci proti migrénám polykají ibalgin a pijí kapučíno.

Na schodech potkala blonďatou sousedku bydlící o patro výš.  V jedné ruce držela psa s růžovým obojkem, který se na Betty snažil štěkat, ale znělo to spíš jako chrochtání, a v druhé telefon.

„Ne, Dane, nemůžeme to schválit, když je smlouva napsaná na kupujícího, proč tomu sakra nerozumíš?“ rozčíleně vysvětlovala někomu na drátě.

Betty blondýně připomenula, ať si konečně vybere schránku. Na to jí mladá slečna s věčně u ucha přilepeným telefonem odpověděla kývnutím, ale stejně věnovala pozornost hovoru s tvrdohlavým Danem. To pošta ze schránky na jméno McHello je vždy prázdná, Betty ji dennodenně kontroluje. Ne že by snad nějaké psaní čekala, ale jde o princip.

 ……

Betty se postavila před Billa a přemýšlela, co řekne.

„Zase budou volby. Určitě zvolí nějakého budižkničemu.“ řekla mu.

On mlčel.

„A ta nána o patro výš si pořád nevybírá schránku.“

Bez odpovědi.

„Vyhodím ty závěsy, k ničemu se nehodí.“

Ticho.

„Dneska jsem ti zašila tu díru v kalhotách a vyprala košile. Že ty mě nikdy neposlechneš a strčíš je zpátky, že ty to pořád děláš?“ usmála se i přes slzy na obličeji.

Položila tulipán na hrob před sebou. Přemýšlela, co mu ještě chce říct a přitom kopala špičkou namazaných bot do zmrzlé půdy. To proto, aby měla důvod je večer znovu vyleštit.

„Chybíš mi. Jsou to tři roky, ale zdá se to jako týden. Přijdu příští týden, v úterý. Však ty víš.

Pomalu se otočila a odešla.