Autorka: Michaela Štálová

Mariana se dneska jen špatně vyspala. Stejně tak jako všichni v tomhle prochladlém městě. Tráva schovaná pod sněhově bílou jinovatkou jim, tedy jí a Hynkovi, křupe pod botami, co už jsou tak dlouho z módy, že do ní zase přišly. Mrznou jim prstu na rukou, protože rukavice by jim zkazily image a taky by hrozilo jejich propálení od cigaret, což si člověk, kterému ještě nebylo osmnáct a doma je tudíž pod přísným rodičovským dohledem, nemůže dovolit. Jdou a víc nemluví. Na místě srazu už měli být. Není to jejich chyba, to ten autobusák řídil jak ponocný, ale to jim promrzlý a vždycky nevrlý Denis těžko odpustí. Zase udělá scénu horší než jeho matka a Mariana s ním na nějakou dobu znova nebude chtít spát. Mariana občas přemýšlí, proč se s ním tak trápí. Většinou to svede na jeho modré oči. A když ne na ně, tak na to, že jí samota bolí víc, než když jí Denis těma krásnýma očima vraždí.  

Park je studený. Po cestičkách mezi trávníky spěchají lidi v různobarevných kabátech. U keřů a laviček se tvoří malé skupinky studentů, vychutnávajících si svou ranní cigaretu. Útržky rozhovorů podkreslují náladu rána. Někteří se smějí, jiní řeší test z chemie, další nadávají na systém a cokoliv co s ním souvisí, nejvíce pak ranní vstávání. Malá skupinka čtyř ztracených v černých kabátech, přešlapuje u sochy národního hrdiny. Své obličeje schovávají v mlze, co se ještě nestačila rozutéct. 

Je ticho. Nikdo nemluví. Tři ze čtyř kouří. Mlčí, ale jsou spolu. Něco každému z nich chybí. Je už jedno, jestli je to láska, uznání, nebo cokoliv jiného. Hynek, Mariana, Denis a Siera. Všichni jsou klišé ze špatných románů. Stojí vedle sebe a doufají, že zapadnou aspoň tady, mezi ostatní prototypy lidí. Dohromady jsou něco. Spolek. Přátelé. Spřízněné duše. Lék na nudu a samotu. Prochází hororovou říší, které se říká život a jediné co je drží v celku je víra ve šťastné konce. 

Lehký drogy jim nejsou cizí. Tráva nebo prášky na bolest je kopnou do ráje a možná pak pochopí „Kdo chytá v žitě“. Ráj ale není jediný důvod, proč si sháněj od dealerů jen věci, na který si nenavykneš. Prášek si vezmou, jen když jsou všichni spolu. Je to jako rodinná tradice. Každý pátek se rozvalí na gauči u Hynka v pokoji, načnou nový platíčko, což symbolizuje čerstvý začátek uprostřed starého života a pak se jim krásně motá hlava a nic na světě je nebolí. Nechtěj to přehnat, nebo si navyknout. Chtějí jenom na chvíli zapomenout, kolik práce to dá, jít za svým snem.

Je pondělí a jejich kvartet je o jednoho chudší. Nikdo nemá tušení kde je Denis, natož pak co se mu honí hlavou. Mariana je nesvá. Když s ním není, nemůže si být jistá, že bude v pořádku. Neví, jestli je to jenom další z jeho náhlých zmizení, ale pevně v to doufá. Snad sedí někde u řeky a ve skelných očích se mu odráží hladina. Možná přemýšlí nad tíhou vesmíru. Možná nad tím, jak moc je ztracený. Možná nad tím, jak ven z bludiště. Anebo se včera zpil do němoty a teď doma leží v posteli. Ať je to cokoliv, bude v pořádku. Snad.

Denis nenechá dopis na rozloučenou. Sedí u řeky a přemýšlí, o svém významu a smyslu svého života. Na nic nepřichází, a když už má prsty promrzlé na kost, rozhodne se. Dneska to všechno skončí. Napíše ještě SMS a pošle jí všem, co je měl kdy rád. Pak dojde na most a vrhne se do ledové náruče tiché řeky. 

 „Tak mozna nekdy ahoj.“

Na pohřeb jdou všichni tři. Denisovo tělo spálí a Marianě to připomene, jak moc miloval, když ho rozžhavené letní slunce pálilo na kůži. Hynek chce napsat o plamenech, co spalují zbytek jeho nejbližšího kamaráda. Siera zavře oči a nebrečí. 

Tak už jsou jen tři. Obyčejně neobyčejní kamarádi. Všechny je to bolí, ale mluvit o tom se jim nechce. Znovu stojí u sochy národního hrdiny a znovu spolu mlčí. Stále jsou všichni ztracení, stále hledají, kde by se našli. Stále jsou všichni zbyteční. Tak jako celý svět.

Jsou sami. Ale spolu. A to je teď to jediné, na čem záleží.