Autorka: Michaela Štálová

Na malým městě, v pokoji jedný holky, která už dlouho neměla skleníčku vína, se na posteli rozvaluje kluk. Dlouhý nohy mu čouhají přes pelest. Její okraj ho musí tlačit, ale buď to nevnímá, nebo je moc línej hledat lepší polohu. Vypadá, jakoby vypadl z nějaký indie kapely. Ty vlasy, ty hadry, ten výraz. Úplnej frajírek, co si myslí, že těsně po dvacítce prokouknul svět. A zná ho teď líp, než svý boty, který vypadaj deset let starý, ale před měsícem ho ve výprodeji stály dva litry. 

Ta holka, co jí ten pokoj patří, vaří v malý kuchyňce v malým bytě na malým městě čaj a kafe. Zelenej čaj do žlutýho hrníčku. Zelenej čaj stejně není úplně zelenej. Černou kávovou břečku do modrýho. Jedno pro sebe a to druhý pro Tomáše. Ani se neptala, jestli si dá. Zná ho. Dá si. 

Leží na tý mrňavý posteli spolu. Žádnej sex, žádný tělesno, jenom pohodlí. A baví se o tom, jak moc by chtěli být někde jinde. A pak si řeknou, že se nikdy jinam stejně nedostanou. A že skončí v tomhle městečku, ideálně budou mít byty přes chodbu a budou se dělit o kočku jménem Maxipes. Bude to ironický, chápeš, Liško? A oba se tomu zasmějou, i když jim to trošku zkazí náladu. 

Leží na tý mrňavý posteli a mají se rádi. Trochu jinak než bratr a sestra a rozhodně jinak než milenci. 

Oba by hrozně chtěli být jinde, ale když se nad tím pořádně zamyslej, tady to taky není zas tak zlý. V týhle mrňavý posteli, mrňavým bytě, mrňavým městě.

Mrňavá holka a vytáhlej kluk prostě vyčnívaj.

A pak to přijde. Venku se rozezní rozhlas. Ani jeden z nich ho neposlouchá. Proč by to taky dělali? Stejně zase hlásej, že se budou prodávat borůvky a jahody. Pak zvoní telefony, nejdřív Lišky, pak Tomášův. 

Tomáši? Haló Tomáši! Jsi tam?! Co, co se děje, za deset minut je konec světa! Neslyšel si rozhlas?! Táta a já chceme, abys věděl, že i přes to, že jsi… ty víš… Pořád jsi náš syn. Nechtěla jsem, aby svět skončil, a ty nevěděl, že tě pořád milujeme. 

A teď tu sedí. Všechny jejich nesplnitelný plány jsou najednou o to víc nesplnitelnější. Lišce už nechutná čaj. Tomáš má v hlavě binec. 

Poprvé od svých osmnácti mluvil s mámou. S tou, která mu šila kostým na maškarní a četla mu každý večer pohádky ale taky s tou, která brečela, řvala a fackovala, když ho nachytala s Petrem v kůlně na zahradě. A teď mu říká, že svět skončí, že už nebude nic, jenom smrt a temno.

Liška chtěla umřít. Už dlouho. Ne, že by nějak milovala smrt, ale čím dál tím víc jí žití přišlo jako něco co dělat musí, a ne co dělat chce. Nikdy to nebylo chtění umřít stylu „předávkuju se práškama na spaní“ ale spíš „kdybych teď byla mrtvá, bylo by všechno jednodušší.“ Nikdy se nezkusila zabít, ale dost o tom přemýšlela. Teď když smrt byla deset, vlastně už míň než deset, minut od ní, nepřišla jí tak vřelá a uklidňující jako dřív. Byla spíš velký chaos myšlenek a změť pocitů.

Měli by volat všem, co je kdy měli rádi? Neměli by zemřít na cestě za svými rodinami? Je všechno lepší než tady jen bezbranně čekat a sedět? Nevědí a tak si pustí zprávy. 

Mladá moderátorka se tváří profesionálně ale ona, štáb i diváci vědí, jak moc teď chce sedět na zemi a plakat. Plakat jako malá holka s nudlí u nosu a nemuset seriózně koukat do kamery a vykládat miliónům lidí, že je s nimi už za míň než deset minut amen.

Vypnou televizi. Pokoj bytu, kterej se jim ještě před chvílí zdál mrňavoučkej, je teď jejich poslední útočiště. Přijde jim jako bunkr, domeček v lese, kde se jako malí schovávali. Všude je zvláštní ticho. 

Vědí, že umřou. Měli by si snad něco říct. Nějaký závěřečný rozuzlení celýho jejich života. Něco co je uklidní a bude perfektním vyvrcholením. Ale místo toho mlčí, nemají co říct, anebo možná nechtějí mluvit. Proč v posledních momentech vyndávat na stůl všechny pocity a emoce? Za chvíli to stejně přijde vniveč. 

5 minut do konce

Leží na posteli vedle sebe, koukají na strop. Od sousedů jde slyšet televize a pláč.

4 minuty do konce

Je jim to jedno? Že svět skončí? Že nic nebude?

3 minuty do konce

Ne. Takhle to neskončí, neumřou v tomhle malým pokoji, aniž by se snažili. Aniž by žili. Jsou ještě moc mladí na smrt. Ne jen oni dva ale všichni. Svět je ještě moc mladej na umírání. 

2 minuty do konce

Zvedají z postele a běží ke dveřím. 

1 minuta do konce

Poslední zrníčko naděje v nich září a pálí je. Pálí je jako vzduch v plicích, pálí je jako stehna při běhu, pálí je jako myšlenka na smrt.

KONEC