Autorka: Nikola Beránková

Říká se, že bůh stvořil svět za 7 dní. Tam by ale nikdo žít nechtěl, protože byl černobílý. Stromy, květiny, zvířata a mnoho dalších věcí jen nudné barvy.

vše se změnilo, když bůh vytvořil Matku Přírodu. Ona měla ráda barvy a tak se rozhodla, že změní svět. Všichni živý si mysleli, že je blázen i andělé na nebesích a ďábel dole v pekle.

On by svět mohl, být barevný, ale bůh to nechtěl. Mohl, máchnou kouzelnou tyčí a moře by bylo modré, jahody červené a tráva zelená.

Když si stvořitel šel, odpočinout zapomněl hůl venku v kapradí. Hned vedle ležela Příroda. Jakmile spatřila, že je sama tak se chopila kyje a mávla s ním. Oni dva byli jediní lidé a tak protože na světě bude, lidí víc měl by dělat radost všem ne jenom jednomu.

Jen co se hůl dotkla rukou Matky Přírody vše se  změnilo, veverky začaly skákat větvích, sloni troubit radostí a ptáčci zpívat. 

Z chatrče se ozval nazlobený hlas:,,Co jsi to udělala? “zaburácel bůh.  ,,Porušila tvé pravidlo dotknout se kyje a bylo to tuze hloupé nechat svět černobílý“ a takto se hádali ještě hodně dlouho.

Dál na severu se ale dělo něco zajímavějšího.  Barvy se šířily dál a dál až narazily na Antarktidu. Tam v kruté zimě byla na duhové barvy moc zima. Tak se obrátily, obepluly světadíl a šířily se do Ameriky. Proto jsou lední medvědi, tučňáci a sníh bílý. 

V Asii uprostřed bambusového pole žily pandy. Mají obrovský apetit a tak se jí barvičky báli. Mysleli si že je obrovská zlá příšera, ale každý ví, že jsou  to hodná stvoření,  pokud je nerozzlobíte.

Bohovi se tedy na světě nelíbilo a tak jel tam kde se barvy báli. Na Antarktidu

Matka Příroda zase měla ráda zelenou, červenou, modrou, žlutou, růžovou,….. Jedno ale milovala a to byla duha která je vidět při dešti i slunci.

Svět se vyýjel jako všechno…………. A  Příroda vytvořila víc jak bůh.

Konec