Autor: Michal Tykva

Colin ležel na studené dlažbě. Otevřel oči, ale stejně neviděl vůbec nic. Vzduch byl těžký a páchnul jakousi chemikálií. Místnost musela být malá. Navíc v ní vládlo tísnivé ticho. Zvuk vlastního zaškrceného dechu tu byl Colinovi jediným společníkem. 

Mladík si prohrábl vlasy a pomalu se začal rozpomínat, co že se to vlastně stalo. V několika vteřinách si vybavil chladnou tvář tří soudců, policisty v černých uniformách i šedivé nebe nad městem.

V zemi byla před mnoha lety nastolena mučivá totalita. Colin naštěstí pocházel ze svobodného státu za mořem. Když se ale doslechl o osudech utlačovaných lidí, rozhodl se, že jim bude pomáhat a aspoň trochu usnadňovat život. Přes hranice pašoval knihy, filmy, noviny i hudbu. Cesta to byla vždy nebezpečná. Moc dobře věděl, že takové činy jsou v zemi trestány smrtí. Pravda ovšem je, že se této činnosti nevěnoval ani tolik z milosrdenství, jako spíše kvůli bohaté finanční odměně. Devětkrát bezpečně překročil hranice a místnímu odboji prodal spoustu drahocenného zboží. Podesáté byl již chycen a usvědčen. Soud byl vykonstruovaný a Colin byl nařknut i z vážných zločinů, s kterými neměl vůbec nic společného.  Se svým osudem byl ale smířený. Už dlouho dobře věděl, že pašeráctví se tu rovná sebevraždě.

Opravdu ale nečekal, že bude uvězněn v temné komoře bez oken. Zastřelení nebo oběšení by mu bylo mnohem milejší.

Colin se pokusil posadit, praštil se ale do hlavy. Strop tu byl proklatě nízko, nanejvýš půl metru od podlahy. Začal se tedy po místnosti opatrně plazit. Nenašel ale vůbec nic než cihlové stěny. Došlo mu, že pašeráky vláda zabíjí velmi podlým způsobem - jednoduše je zazdí. 

Ano, věděl, že jeho život je již ztracen, probudil se v něm ale poslední záškub pudu sebezáchovy. Museli mě sem přeci někudy strčit, říkal si. Musí tu být nějaká dvířka. Důkladně tedy prozkoumal všechny stěny. Nenašel ale vůbec nic. 

Náhle nad sebou zaslechl tlumené kroky, a v tom mu to došlo - na stropě musí být poklop. Zanedlouho ho také našel. Připadalo mu, že je přesně veprostřed komory. Nahmátl jeho obrys. Ale přesně jak čekal, s poklopem se nedalo ani pohnout. Musel být zamčený zvenčí.

Natáhl se pak podél jedné ze stěn. Pomalu se uklidnil, tep se mu zpomalil. Přemýšlel a vzpomínal. Na svou rodnou zemi, na svou rodinu i na své přátele. Stejně tak si donekonečna opakoval: nezasloužíš si lítost. Sám sis tento osud zvolil. 

Svou beznaděj si uvědomoval čím dál tím víc. Napadlo ho, že spáchá sebevraždu. Byl ale jenom v tričku a ve spodním prádle. Všechny věci měl ve své bundě, tu mu ale sebrali. Neměl se tedy čím zabít.

Pak si ale všiml, že pod jeho levou nohou je jedna dlaždička lehce uvolněná. Začal ji tedy pomalu vyviklávat. Ošklivě si při tom sedřel prsty a zlámal několik nehtů. Nakonec ale držel volnou dlaždici v ruce. Mrštil jí proti stěně. Náraz v tom tichu způsobil nesnesitelný rámus. Dlaždice se roztříštila na několik střepů. Colin sebral ten, který se mu zdál nejostřejší. Se slovy „děj se vůle boží“ si pak podřezal levé zápěstí a za několik minut tiše zemřel.