Autor: Čeněk Malík

Drobné děvčátko tančilo skrz pusté údolí. Nebylo vidět jediný strom, jen vřesy se šplhaly do svahů vysokých hor. Dívčině pod každým krokem proběhla celá míle, v jediném skoku vyletěla až k sněhové čáře, ale hory nikdy nepřeskočila. Chtěla vidět, co se skrývá za nekonečným hřebenem, ale skály se vždy zvedly, aby jí zabránily ve výhledu. 

Dívka nemohla než pokračovat dál údolím, vstříc nejrůznějším zákrutům a jezerům, ale nikdy průsmykům. Neměla cestu, držela se pouze potoka, který se táhl údolím.

A jak kráčela míli za mílí, začala jí krajina víc a víc nudit. Nebavilo jí už vyskakovat k nebesům, otravovala nekonečná hněď vřesů. Nikdy vřesy ani nevykvetly, tak dlouho, co tu děvče bylo, se to nestalo a už tu byla takovou dobu, že si ani nepamatovala, odkud vyšla. 

Chtěla zkusit něco nového. Šla, dokud nespatřila rovný horský štít a vztekle do něj kopla svou mílovou botou. Štít vykřikl ,,Au!" a probudil se. 

,,Proč nemůžu jinam než dál?" ptalo se děvče.

,,Ale! Hory tě nepustí!"

,,Ty jsi hora, proč mě tedy nepustíš ven?"

,,Já? Já jsem pouhý jeden štít, já nic nemohu, já jen rostu tak, jak mohu i nemohu. "

,,Mohu mluvit s horami?"

,,Nemůžeš, a i kdybys mohla, neposlouchaly by tě."

,,Prosím! Jen bych za obzor chtěla nakouknout."

,,Mám ruce svázané, děvče, jsem jen hora."

,,Na tisíckrát tě prosím, chodím tu tímto údolím už celá léta!"

,,To je smutný osud."

,,Takže mě pustíš se podívat?"

,,Rád bych, ale hory to nedovolí."

,,Ty sám jsi hora! Proč dovolíš, aby ti jiné hory rozkazovaly?"

,,Jsem jen štíteček, mladíček v porovnání se skutečnými horami. Vzpomínám si, když mě, zrnko písku tehdy, unášel vítr. Už tehdy jsem chtěl být velehorou. Usadil jsem se zde a celá století pečlivě rostu. Jednou si mě pohoří všimne, a pak se za tebe přimluvím."

Děvče sevřelo rtíky. Chtělo ven a chtělo ven hned!

,,Tedy co mám dělat? Nepůjdu už jedinou míli tímto údolím."

,,Mohla by ses usadit jako já. Třeba si tě jednou, až vyrosteš, hory všimnou."

,,Ne! Nikdy se neusadím!"

,,Ale to je příšerné! Copak nechceš vlastní místo ve světě?"

,,Ne!"

,,Poslyš, na druhé straně nic není. Jen další údolí."

,,Pak nebude vadit, když mě tam pustíš. Nic neudělám a nikdo se to nedozví! A slibuji, že jestli mě do druhého údolí pustíš, tam se usadím!"

Štít si povzdechl.

,,Tedy dobrá. Jestli to tedy svatosvatě slibuješ..."

A štít se sklonil, děvče jediným skokem vyletělo a přeskočilo mu záda. Na druhé straně bylo jen

vřesové údolí.

Děvčeti se zdálo dokonalé. Přesně takové, jaké si vždy představovala, krásné, nové. Byla tím pohledem tak překvapená, že na místě zkameněla. 

Ale i zkamenělá dál rostla, rostla a rostla, na úplně špatném místě v údolí, a na své správné prázdné místo nikdy nedošla, i když už bylo úplně blizoučko. A jak vyrostla, zahradila říčku, přehradila údolí a zastavila dravý tok. Všechna údolí se otřásla. V některých bylo vody moc, v jiných málo. Obrovské jezero vyrostlo na zádech hory-děvčete. A dravé vodopády začaly omílat staleté hory. A omílaly je dlouho a trpělivě. Omlely děvče, omlely štít, omlely velehory a nakonec omlely celý svět.