Autor: Vojtěch Rauer

Byla to studená a krutá zima. Už s první sněhovou vichřicí jsem tušil, že dřív nebo později se ochladí ještě víc a pak budu mít problém. Nedělal jsem si marný naděje, jakmile totiž všechny chodníky, parkoviště a lavičky pokryla silná ledová vrstva, uvědomil jsem si, že tahle zima mě zabije. Ta myšlenka nebyla jako malá vtíravá muška, která se objeví jen tu a tam. Byla jako kladivo do hlavy, velká cedule uprostřed cesty, na který je napsáno: Tohle nepřežiješ.

Přijal jsem to s hrdostí, ale stejně tak jsem to chtěl i vykonat. Jako malej jsem v knížkách četl o válečnících. Byli tolik hrdý, že když cítili, že už mají za pár, odbelhali se do lesa a nechali se zakousnout vlkem nebo medvědem. Nesnesli pomyšlení na to, že by umřeli doma v posteli. Já sice domov ani postel neměl, ale nechtěl jsem umrznout na chodníku, aby po mně pak lidi šlapali. 

Tu noc jsem se vloupal do obchodu. Prohodil jsem cihlu výlohou a vzal si jen pár rohlíků a minerálku. Pak jsem vyrazil do lesa v naději, že potkám aspoň březí bachyni, se kterou budu moct na závěr svýho života poměřit síly. Ale první noc jsem neobjevil nic živýho, tak jsem se rozhodl, že budu pochodovat. Zdejší lesy jsou hluboký a když už jsem neměl umřít v boji se zvířetem, chtěl jsem aspoň jít až do vyčerpání. 

Myslel jsem, že to se mnou sekne už po několika hodinách, ale lidský tělo je úžasnej nástroj a já nakonec vydržel dva dny. Pak jsem se ale svalil do sněhu a bylo mi jasný, že dál už to nepůjde. Hezky jsem se natáhl, ruce si dal na prsa a pak už jen čekal.

Probudil jsem se v teple a ani na okamžik bych nepomyslel na to, že jsem snad v nebi. Dost mi k tomu pomohl chlápek, kterej nademnou stál, fackoval mě hlava nehlava a řval: „Chlape, probuď se!”

Dal jsem si dvě a dvě dohromady a bylo mi jasný, že mě našel. Podle všeho, co se dělo potom jsem měl myšlenky na odchod už natrvalo odložit. 

(Jenže...)

Byl to milej chlápek. Měl vousy a vlasy jako Merlin a byl špinavější než kdejaká stoka nebo čistička. Dal mi trochu plesnivýho chleba a nechal mě se ohřát u ohně. Pak vyprávěl.

Taky to byl tulák, ale on v tom uměl líp chodit. V lese si postavil chatrč a pak pohrozil myslivcům, že má AIDS a jestli mají v plánu ho prásknout nebo vyhnat, nemá problém se řiznout do prstu a nacpat jim ho do krku.

„Ve skutečnosti jsem zdravej jako rybička!” hýkal, div se neudávil. 

Podobných příběhů měl spoustu a já je hltal slovo od slova.

Později v noci už jsme nemluvili, jen civěli na hvězdy. Můj společník vstal a vyrazil k chatrči. Chytil za kliku a otočil se na mě. „Necítil bych se správně, kdybych ti teď zabouchnul před nosem,” vydechl, „ale něco za to chci.”

Trochu jsem vyjekl, naskočila mi husí kůže a vyschlo mi v krku. „To ne, to nemůžu,” vrtěl jsem hlavou.

„Tohle ne, ty hlupáku,” zasmál se a sám zčervenal, „chci znát tvý jméno.”

Vydechl jsem úlevou a když jsem mu o chvíli později tisknul ruku, už jsme se oba smáli.

„Jsem Adam,” představil jsem se.

„Já Terence.”

Pochopil jsem, že to nespíš je něco jako trampskej pseudonym a dál už jsem se neptal. Ani na příjmení se nehrálo. Vždyť my už ničí nejsme.

Terence měl starou postel a já spal na hromadě sena v rohu. Jedli jsme většinou chleba, ale Terencovi se jednou podařilo střelit srnku a měli jsme maso na tři týdny. Žasnul jsem nad tím, že má pušku. Když jsem se na to zeptal, už se zase smál. „S tím prstem to nebylo poprvý, kdy jsem hrozil myslivcům!”

Nevím kdy to bylo, ale nakonec nám jídlo stejně došlo. Z ulice ve městě jsem byl zvyklej, že když dojde žvanec, je zle, Terence ale vypadal klidnej. Odněkud z chajdy vyhrabal tisícovku. Málem by o tom vůbec nemluvil, když ale viděl můj výraz, řekl jen: „To je povídání na jindy,” a pak zmlknul úplně.

Ukázalo se, že cesta do města je sice na dlouho, ale ani zdaleka ne na dva dny, jak jsem to tenkrát šel já. Trvalo to asi půl dne. Nakoupit jsme šli do toho obchodu, kterýmu jsem prohodil kámen výlohou. Už měli novou a všechno fungovalo normálně. Vevnitř se zrovna bavil plešatej prodavač s nějakým chlápkem.

„Jo, já vím -” povídal prodavač, „z kasy zmizelo třicet tisíc a z regálů nějakej rohlík a minerálka.”

Najednou mě v zádech mrazilo víc, než tu noc, kdy jsem ležel ve sněhu, připravenej na smrt. Kdybych to ale shrnul, v tom obchodě jsem k ní byl možná blíž, než tenkrát. 

Ten chlápek totiž začal: „Já jsem tu někoho viděl. Nejdřív jsem slyšel ránu, tak jsem se podíval z okna a...Panebože to je on!” rozeřval se, když se na mě otočil. 

Okamžitě na mě ukázal prstem. Bylo to jako kdyby na mě namířili reflektor a zároveň mě skrz naskrz prošpikovali pletacíma jehlicema. Nejdřív jsem zahekal, zalapal po dechu, a pak si pamatuju už jen matnou bílou šmouhu, jak jsem utíkal lesem zpátky k chajdě. 

Krčil jsem se na podlaze už asi půl hodiny, když přišel Terence. Měl rozbitou držku a z nosu mu tekla červená. „Snažil jsem se jim vysvětlit, že ty jsi to bejt nemohl,” hekl a ruku si položil na bolavej pant, „nepochopili to.”

Omlouval jsem se Terencovi celej zbytek dne. Vypadal jako při umučení, ale vždycky jen mávnul rukou a řekl, ať to nechám být.

„Ale ty to nechápeš,” namítal jsem, „já ty peníze neukradl.”

„Jo, věřím ti.”

„Myslím to vážně, sice jsem rozbil výlohu, ale -”

„ŘEKL JSEM, ŽE TI VĚŘÍM!”

Bylo to poprvý, co na mě Terence takhle zařval. 

Dohodli jsme se, že nakoupit půjde jen Terence a já tu zatím počkám. Odešel další den hned ráno, ještě než jsem vstal a ani se nerozloučil. 

Vůbec mě nepřekvapilo, že byl pryč tak dlouho. Zatím jsem trochu poklidil v chajdě a pak jsem si vzal Terencovu pušku a šel se ven opřít o strom. Kdyby náhodou šla okolo nějaká srnka a já se trefil, mohli bysme mít pěknejch pár dní maso do žaludku. 

Seděl jsem tam asi hodinu, když za mnou začalo něco šustět. Myslel jsem, že je to Terence, ale radši jsem ani nemuknul, protože kdyby to byla srnka, do smrti bych si neodpustil, že utekla. Po chvíli ale vrzly dveře a já slyšel, jak jde někdo dovnitř. Vstal jsem, pušku svěsil k noze a šel za Terencem. 

Pak někdo promluvil, a přísahal bych, že za posledních třicet let jsem neměl tak k blízko k tomu, abych si nasral do kalhot. Nebyl to Terence, ale ten plešatej prodavač z obchodu. 

„Tak kde jseš, ty parchante? Vylez a já ti slíbím, že tě nenašiju nejdřív do koulí,” odkašlal si, „možná.”

A když jsem uslyšel cvaknutí právě nabitý zbraně, stáhl jsem půlky a jen tak tak se stihnul schovat za strom. Plešoun teď stál přede dveřma, u pasu držel upilovanou brokovnici a rozhlížel se. Neměl jsem ponětí, jak mě ten parchant našel, ale musel jsem něco udělat hned, protože každou chvíli mohl dorazit Terence a kdyby ho plešoun uviděl, mohl by to schytat místo mě. A to bych si neodpustil. 

Svojí pušku jsem nechal opřenou za stromem, aby na ní neviděl, pak jsem udělal jeden krok do strany a ukázal se mu s rukama nad hlavou. 

„Tady jsem.”

Plešoun sebou trhnul a já taky, ale až když mi na břicho mířily dvě hlavně upilovaný brokovnice.

„Tak tady jseš, ty čůráku,” zasyčel na mě, „ukradnul jsi mi prachy za celý dva měsíce! Vodkrádluju tě, šmejde, přísahám!”

Na zádech mi zamrzal čůrek potu. „Počkej, přece to nějak vyřešíme,” zachraptěl jsem. V tu chvíli mě ani nenapadlo mu říct, že já to nebyl, protože to už bych měl v břiše díru, do který by se vešel fotbalovej míč.

„Ne! Tohle nevyřešíme, teď chcípneš, chápeš to?! Chcípneš!”

A možná to bylo tím, jak se mu změnil tón hlasu nebo tou slinou, která mu letěla od huby, ale najednou jsem to pochopil a hlava mi v ten moment začala pracovat tak rychle, jako ještě nikdy. 

Uskočil jsem právě včas, abych viděl, jak se do sněhu, na místě, kde jsem stál, zabořily dvě dávky olověnejch broků. Natáhl jsem se pro pušku, zamířil a zmáčknul spousť. Pamatuju si výraz, kterej měl, než se do něj zabořila kulka. Vypadal stejně, jako asi mohl vypadat můj, když mě Terence našel ležet ve sněhu, připravenýho zaklepat bačkorama. 

Plešoun se zlomil v pase, vykašlal trochu krve a pak se složil na zem. Byl mrtvej - tuhej jako ta zima. A byl jsem to já, kdo ho zabil. Někdy se říká, že po takovým činu máte vygumovanou hlavu, já ale věděl, co dělám.

Vzal jsem ho za nohy a odtáhnul dovnitř. Bylo jasný, že je potřeba ho dobře schovat, takže jsem chtěl počkat na Terence pro případ, že by znal vhodný místo. Vzal jsem plešouna kolem prsou a postavil ho na nohy. Vytekl z něj při tom čůrek krve. Pak jsem se ho snažil dovléct ke svý kupce sena a schovat ho pod ní, ale neudržel jsem ho a on spadnul. Hlavou narazil do rámu Terencovy postele a posunul přitom matraci.

V ten moment bych se měl cítit jako bezcitnej vrahoun. Jako zvíře nebo tak něco, ale já najednou cítil jen zvědavost. Ne snad kvůli mrtvole, ale kvůli tomu, co jsem uviděl. 

Pod Terencovou matrací vykukoval cíp dvoutisícovky. Přišel jsem blíž, plešouna odsunul stranou a matrací zvednul. Do kaluže krve na podlaze se zpod ní vysypala hromada peněz. Ze školy jsem už spoustu let, ale dokázal jsem si je spočítat. Bylo to něco okolo třiceti tisíc. Přesně tolik, kolik zmizelo tu noc z obchodu. Málem se mi podlomily kolena a začal jsem těžce dýchat. O to víc, když jsem zvenku uslyšel volat Terence: „Pane! Hej, pane, co se děje? Venku je obrovská kaluž krve!”

Popadnul jsem pušku a zamířil s ní do prostoru mezi dveřmi, ve kterým se ve chvíli objevil Terence. Zůstal stát jako solnej sloup a když to všechno viděl, zapotácel se. 

„Adame,” syknul, „co to má sakra znamenat?”

„Co tohle má znamenat?” kývnul jsem k penězům rozmáčeným v krvi, „co má znamenat tohle?!”

Terence hlasitě polkl a vypadal, že chce jít blíž. Myslím, že by i šel, kdyby mu nebylo jasný, že stačí jeden krok a budou se tu válet hned dvě mrtvoly.

„Mluv!” zaječel jsem, když dlouho mlčel. Puška se mi v ruce třásla, jako kdyby byla pod proudem. 

„Myslel jsem, že ti rozbije držku a pak tě nechá zavřít. Chápej, musel jsem ho nechat v tom, že jsi to ukradl ty, jinak by šel i po mně.”

„A proto jsi ho na mě poslal s brokovnicí?”

Terence mlčel.

„Jak se to stalo?” chtěl jsem vědět.

Byla to náhoda, prostě jsem tam tu noc byl a pak jsem uviděl tu rozbitou výlohu. Adame...”

Terence bulel jako malá želva a já s ním. V žádným případě jsem ale neměl nutkání pušku svěsit dolů. 

„Myslel sis, že se mě zbavíš,” zavrčel jsem, „že každýho přesvědčíš, každýmu nakukáš, že jsem to ukradl já a ty jen shrábneš prachy.”

Neodpověděl.

„Kdyby mi to někdo řekl už tenkrát, nevěřil bych, že to tak dopadne.”

„Ani já,” řekl Terence a přeskočil mu u toho hlas.

„Klidně bys mě nechal zabít, jen aby sis žil líp,” namítl jsem. 

„Ty to nechápeš. S těma penězma jsem mohl -”

„Kurva, stůj na místě, nebo tě zabiju!” zařval jsem, protože udělal pár kroků ke mně.

Terence se zase stáhnul. „Nikdy jsem nechtěl, aby to takhle dopadlo.”

„Ani já,” napodobil jsem jeho přechozí odpověd.

Pak jsme se na sebe ještě naposledy podívali. Byl to pohled, kterej říkal všechno.

„Sbohem,” zaúpěl Terence.

Neodpověděl jsem. jen jsem nechal ještě pár našich slz, aby dopadly na zem a pak jsem stisknul spoušť.