Autorka: Magdalena Marková

Zmáčkl jsem ruku, ve které byl kousek suchého listu. Otevřel jsem dlaň a její obsah vysypal do řeky. Lidé kolem mě pospíchali. Jako by se báli každé nevyužité minuty. Mám štěstí, že to pro mě neplatí. V tomhle světě je pánem čas a pánem času jsem já. Nebylo to tak, že by oni moc pospíchali a já se loudal. Já jsem jen zrychlil čas okolo sebe a díval se na ty chudáky, kteří by to tak moc chtěli umět. Ale co by se stalo, kdyby člověk ovládl čas? To by byla katastrofa. Žádný člověk neví, jak zacházet se svým časem. Proto by se mu neměl svěřovat veškerý čas.   

Za černou bránou parku si hrály děti. Děti jsou pro mě moc důležité, a proto si musím dávat pozor. Proti své vůli jsem se otočil a odešel. Naposledy jsem se ohlédl přes rameno k černé brance a vrátil se zpět do uličky. Potřeboval jsem se nadechnout. Moje nohy slábly a můj dech zrychloval. V hlavě mi pořád zněly ty šílené otázky, které mi drásaly nervy. Bolest ve spáncích neustávala a možná ani neustane. Kolik máš času? Kolik ještě potřebuješ času? Kolik času jsi ztratil? Trápí mě to každý den, protože čas je pro mě vzácný. Nemůžu bez něj žít. 

Ve středu města bylo rušno. Na mě až moc, ale je tu můj čas. Čím víc ho budu mít, tím déle se budu moct od smrti držet dál. Jenže už teď ho mám až moc málo. Slyším svoje srdce odbíjet jeho poslední údery. Někdo do mě zezadu vrazil. Spadl bych, kdyby mě ta naděje neudržela vzhůru. Dítě. Kolik má asi času? Bolí mě jim ho krást a nikdy se nezbavím pocitu viny. Bohužel je můj strach silnější. Chvíli si mě nevšímalo, až když na mě upřelo svoje oči, jsem navázal pouto a vzal jí dobrý kus života. Ani si toho nevšimne. Jenže každým dnem moje bolest sílí. Mohl bych počítat, kolikrát za den ji pocítím, ale nejsem si jistý, jestli se to dá reálně spočítat. Ať už se to vezme jakkoliv, nikdy neustane.