Autorka: Kateřina Fendrychová

Otevírám dveře do Jáchymovy pracovny. Jáchym mi podává fotku ženy.

„To je ona. Motá se kolem nás až příliš dlouho,“ říká s přivřenýma očima. 

„Hm,“ reaguju na to. Další novinářka, ta je už čtvrtá. Jáchym protáčí oči a přehrabává se ve svém stole, hledá její složku s informacemi. Usmívám se. Můj nadřízený je strašný bordelář. 

Pročítám si její složku. Její sestra už nebude mít starší sestru, která by poradila v těžkých chvílích.

⃰⃰⃰⃰⃰  ⃰⃰  ⃰ 

Procházím setmělou Prahou. Noc je poměrně mrazivá, vítr lehce pofukuje, vychází první hvězdy. Pomocí moderní technologie zaměřuju její mobil. Je poblíž Olšan. Usmívám se do měkkého světla lamp. To se hodí.

⃰  ⃰  ⃰  

Stojí na náměstí. Hledí na kostel svatého Rocha. Jdu k ní a dávám se s ní do řeči. Bavíme se o architektuře. O historii Prahy. Začíná svítit měsíc, za dva dny je úplněk. Procházíme se po hřbitově, ona se choulí do svého kabátu. Nahlas běduju nad svou hloupostí, že jsem si dnes nevzal šálu, kterou jsem jí mohl právě teď půjčit. Červená se. Zářivě se na mě usmívá a říká mi, že jsem milý. Lichotí mi to. Už dlouho mi někdo nepochválil mé herecké výkony. 

Mrak zakrývá měsíc a vítr se zvedá, víří opadané listí, vzduch je prosycen vůní tlejícího listí. Nechávám jí trochu poodejít. Prsty nahmatávám pistoli, druhou rukou lovím tlumič a nasazuju ho. Má maska sympaťáka se rozpadá.

Otáčí se, její ústa se kroutí, neschopná tomu uvěřit, v očích má hrůzu. Mířím na ní. 

„Je mi to vážně líto,“ říkám, v hlase žádnou lítost nemaje. Nohy se jí třesou, ruce škubají v bolestné křeči. Má ruka je pevná. Otevírá ústa, asi chce křičet. Nedám jí prostor. Mačkám spoušť. Nemám rád, když před tím křičí. Je to tak…otravné.

  ⃰  ⃰  ⃰

Vytahuju mobil. Do zad mě hřeje oheň. Píšu krátkou zprávu: „Hotovo.“

Odpověď je skoro okamžitá: „Skvěle. Zajdeme zítra na pivko?“ Usmívám se. Odpovídám ano. Zandám ruce do kapes a otáčím se k ohni. Mžourám přes brýle do plamenů. Její tělo už nikdo nepozná. Přikládám do ohně. Koneckonců táboráky jsem měl vždy rád.