Autorka: Viktorie Kučerová

10 let v psychiatrické jednotce a nikdy jsem neviděl vzbouřence. Těžko se o nich kdokoli doslechl. Podle povídaček jsem očekával výraz šílence, zabíjící vše okolo sebe, ale to k čemu mě poslali se naprosto neshodovalo s předpoklady. Na kolečkovém křesle seděla kazajkou spoutaná dívka, kterou mi představili jako Valerie. Mým úkolem bylo promluvit s ní a potvrdit její šílenství a poslat do převýchovného tábora, kde se podle všeho o ni postarají. Došel jsem k dívce, zadívané na velké stromy za plotem před námi a nervózně si protřel ruce do nohavic svých volných, modrých kalhot. "Znervózňuji vás já, nebo nespočet očí sledujících náš rozhovor?" Zeptala se Valerie s úsměvem. "Spíše rozhovor s někým..." "Někým jako jsem já?" Přerušila mě. "Věřte mi, že jsem naprosto obyčejná dívka." "Myslím, že kdyby jste byla obyčejná dívka, neseděla byste v tomto křesle a nemluvila se mnou." Poznamenal jsem a sedl si na trávu vedle ní. " Řekněte mi, co donutilo vládce myslet si, že jste pro nás hrozba?" "Cítil jste někdy něco?" Zeptala se Valerie zamyšleně, naprosto mimo mou otázku. "Cítil jsem spoustu pachů, ale nevím co to má dělat s..." "Ne!" Skočila mi opět do řeči. "Ne pachy, city...Cítil jste někdy lásku?" "Ptáte se mě jestli jsem byl zamilován? Ne...Podle mého názoru je láska pouze smýchanina hormonů a chemikálií v našem mozku. Nic víc, nic míň." Odpověděl jsem. Valerie protočila oči. "A to jsem doufala, že vy budete jiný. Řekněte mi, cítíte něco k vaší rodině? Vašemu oblíbenému jídlu? Vašemu mazlíčkovi?" "Samozřejmě." Odpověděl jsem zmateně. Valerie se usmála. "Vidíte. Sám nevíte, že cítíte lásku. V každém z nás je touha milovat, aniž bychom to tušili. Stejně tak je v každém z nás neolajálnost. Musíme si jen uvědomit co k čemu projevujeme, aniž bychom to sami tušili." "To co říkáte, nedává žádný smysl." "Já vím." Řekla Valerie a s povzdechem zakroutila hlavou. "Vzal jste si dneska prášek, který nám předepisuje vláda?" Zeptala se. "Co má prášek dělat s..." "Jestliže se domníváte, že ti nad námi jsou hodní beránci, měl byste zde sedět vy, pane." Zahihňala se, stále sledující nekonečné kmeny stromů. "Takže, pokud vás chápu správně, snažíte se mi říct, že jestliže nebudu brát prášky, budu hrozbou a neolajální?" Zopakoval jsem nahlas pro ni i sebe. Ta pouze přikývla a pokračovala v našem nesmyslném dialogu. "Nebylo by krásné utéct? Šplhat po stromech? Nemuset být ovcí stáda, kterou si geneticky vytvořili páprdové nad náma? Zkuste si představit, jak se dotýkáte kůry stromu, lezete výš a výš, vánek vám pročesává vlasy a pak spatříte zapadající slunce nad korunami stromů. Dokážete si to představit?" Zeptala se a já se snažil. Ale ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem to. Cítil jsem Valeriny oči, upřené na mě. "Nedokážete." Odpověděla za mě a opět se otočila k lesu. "Co se mi tím snažíte říct?" Věděl jsem, že bych se neměl ptát a spíše bych měl JÁ  vysvětlit jí, že náš systém je správný, ale něco na tom všem dávalo smysl. "To že se nic nezdá takové jaké může být." Otočila se na mě, měla něco v očích, záblesk, který jsem u nikoho v životě neviděl. "Já jsem hrozba, ale můžu být pomoc, láska je láska, ale přitom může být hrozba, stejně tak i představivost. Dokážete si představit co by se stalo, kdyby si lidé uvědomili, že milují své blízké a chtěli je chránit před tábory, kdyby si lidé dokázali představit, jaké by to bylo žít jinak? Svobodně? Kdyby dokázali..." "Kdyby dokázali odporovat." Dokončil jsem za ni překvapen vlastníma myšlenkama. "Začínáte nás chápat, doktore. Pomalu se odpojujete od stáda. Jste si jist, že chcete pokračovat?" Bezmyšlenkovitě jsem přikývl. Valeriiny věty mi dodávaly do mého černobílého světa barvy, které jsem nedokázal sám najít. "Vysvětlila jsem vám, co z nás prášky dělají. Proč potlačují lidskost. Nyní vám řeknu něco mnohem aktuálnějšího." Tázavě jsem se na ni podíval. Toto nebylo aktuální?! "Tábor na který mě pošlete..." "Ještě jsem vás tam neposlal." Přerušil jsem ji pevným hlasem. "Ale pošlete, je to jediná šance k vaší spáse." V tu chvíli mi došlo, o co se celou dobu snažila. Vytvořila ze mě dalšího vzbouřence. "Můžeme na něco přijít! Můžeme utéct spolu a..." Byl jsem přerušen něčím neuvěřitelným a děsivým. Obloha zrudla, stromy se začaly bortit do nicoty. Jediná Valerie zůstala na stejném místě, se stejně klidným obličejem. "Co se to děje?" Zakřičel jsem přes hluk stromů, držící se jejího křesla. "Neuspěl jste, pane." Řekla Valerie a otočila se na mě s ďábelským úsměvem. Co se to dělo?! Co to mělo znamenat? Celé tělo mi brnělo, nemohl jsem se hnout a poté jsem otevřel oči. Ležel jsem na nemocniční posteli. S jehlami zabodanými po celém mém těle. Doktor stojící u postele si prohrábl svůj dlouhý bílý vous a aniž by se vzhlédl od svých papírů řekl: 

"Opět jste neuspěl, Jonasi. Nejspíš nemám jinou možnost, než vám dát poslední injekci."  V tu chvíli mě vzpomínky uhodily jako blesk. Toto celé byl test! To já jsem byl uzavřen na převýchovném oddělení. "Počkejte!!" Vykřikl jsem. "Dejte mi ještě šanci." Doktor zakroutil hlavou a s povzdechem vytáhl prášek. "Poslední šance." Rychle jsem ho spolkl a cítil, jak celé mé tělo opouští cit. 11 let v psychiatrické jednotce a nikdy jsem neviděl vzbouřence...