Autorka: Lucie Prandstetterová

Ležela jsem tam jen ve spodním prádle, pohodlně rozvalená na jeho velké posteli. Cáry peřiny mi ledabyle pokrývaly spodní část těla. On stál vedle pelesti a skláněl se nade mnou se vší zamilovaností. 

Bylo mi skvěle, teď, v tuto chvíli…Ale co dál? Budeme moct někdy žít jako ostatní páry?

„Za chvíli je celá, asi bys už měla jít,“ řekl on. „Já vím,“ odpověděla jsem trochu smutně, i když člověk by řekl, že jsem si na to za tu dobu už musela zvyknout, ale ne, na tohle si nikdo jen tak nezvykne.

Jen do čtyř. Do čtyř hodin musím z domu, jinak prý bude zle. 

Někdy mu oponuju, říkám mu, že se má snažit změnit tyhle hloupá pravidla. Hádat se s nimi. Ale na to je asi až moc dobře vychovaný. 

„Proč s tím nechceš něco udělat?“ neodpustím si tu marnou otázku. Pohlédne na mě takovým tím pohledem, kterým jakoby říkal: „Však víš“ a odpoví mi: „To není tak lehké. Nejde to prostě jen tak. Musím je respektovat. Jsou to moji rodiče…“

Jeho rodiče. Náš problém s velkým P. Kdo by to byl řekl, že tohle může ještě dneska bránit lásce? V téhle době by většina lidí řekla, že je jedno, když spolu chodí dva lidé různé národnosti, hlavně, že se mají rádi… Ale ono ne. Není to to samé. 

„Mmm,“ zamručím a zvednu se z postele. „Je to prostě jiná kultura, ty jsi z Česka a já z Asie, rodiče to nikdy nepochopí,“ řekl omluvně. 

V tu chvíli zachrastil klíč v zámku. Oběma se nám leknutím zastavilo srdce. Pak se ale náhle a panicky zase rozjelo. On přiskočil ke dveřím pokoje a zamkl je. Začala jsem se chvatně oblékat, ale to už byla jeho máma za dveřmi a vymáhala si vstup dovnitř.  

Otevřel. Uviděla mě. Spustil se křik. 

Nerozuměla jsem jí. Vím ale, že to nebylo nic dobrého. Omlouvala jsem se, přestože jsem vlastně neměla za co! On mlčel. 

„Prýč!“ křikla na mě se znatelným asijským přízvukem. Posbírala jsem své boty a kabát a vypadla rychle na chodbu. Pryč z domu. Jak si přála. 

Se zbytkem oblečení a slzami v očích jsem vyběhla ven. 

Nebylo to poprvé a určitě ne ani naposled. Bohužel. 

Jak dlouho mám tohle snášet? Budeme moct někdy překročit hranice, zrušit omezený čas? Máme vůbec šanci žít normálně?