Autorka: Viktorie Kučerová

Lioness utíkala vesnicí. Sandály klapaly po písku. Vydýchávala horký vzduch z plic a přes hučení  krve v uších se snažila zachytit jakoukoli známku pronásledování spolužaček, které se jí pokoušely prokázat, že být jiná, znamená být špatná. Vesnice se pomalu měnila v pole navazující na zakázané údolí, na které se každé dítě i dospělý bálo vstoupit. Tvrdilo se, že zde žije krvelačná nestvůra. Ostatní z Lionessiny třídy, kteří se již cítili téměř dospělí, tvrdili, že je to báchorka pro děti, ale Lioness ne. Něco jí říkalo, že zde žije něco neobyčejného, strašidelného, nevysvětlitelného a přitom krásného. Přeskočila dřevěný plot, ozdobený deskami s lebkami a červenou barvou symbolizující krev a otočila se na dívky, které přestože tvrdily, že nestvůra neexistuje, neměly odvahu porušit zafixovaný příkaz - nedělej, co ti nebylo dovoleno. Zastrčila si s úsměvem černý pramen nekonečných vlasů, chytla pevně perlu, kterou našla v onom lese, když zde byla poprvé. Ignorujíc ošklivé pokřiky spolužaček postupovala na jediné místo, kam jí to vždy táhlo. Každý den prozkoumala jinou část údolí, lesa nebo náhodné jeskyně. Sama nevěděla co hledá. Možná legendu, možná přítele, možná dobrodružství. Najednou si povšimla jeskyně, kterou nikdy neviděla, vetší a zarostlejší než všechny ostatní. Oči ji zablyštily zvědavostí a radostí, zastrčila si neposedné prameny za ucho, chytla perlu a vstoupila do chladného prostředí jeskyně. Něco na ní bylo zvláštní. Ze stropu se tyčily červenooranžové houby, z kamenných stěn rostly velké kapradiny, připomínající vějíře z královského dvora a tvrdá zem se měnila na měkčí a měkčí. Čím dál šla, tím byla jeskyně užší a zarostlejší až došla ke kapradím zarostlé stěně. Že by tady opravdu nic nebylo? Ptala se sama sebe zklamaně. Hodlala si opřít hlavu o stěnu, ale její hlava se propadla kapradím a se zbytkem těla spadla do ledového jezírka. S leknutím vyskočila a její zrak s údivem dopadl na velké tlapy pod dlouhým, rudě šupinatým tělem chlubícím se zlatou hřívou a dlouhými rohy. "Ty-ty..." Koktala Lioness. Necítila strach, cítila zvědavost smíšenou s radostí. "Vítám tě Lioness. Už zde na tebe čekám." Tvor se k ní otočil a spočinul na ni zeleným, milým zrakem. "Ty jsi drak." Vysoukala ze sebe Lioness. Mohla by přísahat, že se usmíval. Lioness chytla svou perlu, která se pod jejím dotykem rozehřála. "Ano, jsem drak. A ty, milá Lioness, jsi můj nový jezdec. Pouze s tebou mohu létat jako dřív, než můj jezdec ztratil perlu, kterou nosíš na krku. Drak se posunul k ní a pohledem napověděl, aby si nasedla. Lioness bez zaváhání nasedla. Jeho hebká hříva a jemné šupiny, byly to nejpříjemnější čeho se kdy dotkla. Měla pocit, že její srdce bylo konečně úplné. Konečně objevila, co celý život hledala, konečně objevila štěstí a úplnost, která jí celý život scházela. Zavřela oči a zašeptala: "Leť."