Autorka: Karin Kušová

100%NÍ DEPRESE

zkažená

jsem opustila duši

tu věrnou poběhlici

zmatená

jsem zapomněla značit

dny spolklé tlačenicí

beze smyslů

které mě propouštějí

se všechno přetváří

bez rozmyslu

utíkám mezi slovy

a lidmi bez tváří

prázdná

jak pohled vypálené země

a píseň bez nálady

zavátá

jak dávno mrtvé plémě

i když mě dříve znali

DOMÁCÍ LHÁŘ

V objetí rodičů už posté hraji dítě,

jen abych z Moudrých odloudila splín.

Rukama k sobě něžně volají mě...

Čekají, že se pomazlím!

Možná, že nechuť vidět hrůzou zplihlé vlasy

- to je ta síla, co mě nutí k lhaní;

možná, snad touha ubránit a uchovat si

trestanou radost z moci dospívání.

Však jednou (čistě z upřímnosti)

říct: „Mami, JÁ JSEM LHÁŘ.“

Díky vlastní zkušenosti

popíšu děj s odborností:

za a) pláče

za b) supí

za c) stejně vidí svatozář.

Můj věk, mé tělo, tlustá sbírka klení

- důkazy mám, ať svět se se mnou měří.

Však moji Staří se jen blahosklonně smějí.

Mé dospělosti prostě nikdy neuvěří.

VYVRHEL

Padaje vrávoral na chodníku,

na rukách hýčkal harmoniku.

Utopen v slzách nešťastníků

si nevesele hrál.

Otrhán, s poničenou duší

hrál pro sebe a každé uši.

Nad stružkou žumpy,

tak jak se sluší,

si nevesele hrál.

Ponořen v bahně po kolena

v pustině, kde hudba zněla,

tam do smrti, co křídla měla,

si nevesele hrál.