Autorka: Eliška Haasová

VZPOMÍNKY

Vzduch nasáklý vůní deště,

tráva skýtající ohromné detaily,

stojím teď v tom pro mne známém městě,

kde jsme se před léty setkali.

Slyším jen štiplavé pištění netopýra,

jehož křídla proráží dehtovou tmu

a ve mně se teď všechno svírá

a jak led tuhne mi krev v žilách,

že se z místa nepohnu.

Už je to dávno, 

co zvuky ticha,

přehlušil tvůj zvonivý smích,

říkám si, zda za to může má pýcha,

v těch našich chvílích posledních.

Jak houslista svírá pevně smyčec,

tak svírá moje srdce žal.

Kde je teď tvé duše konec?

Proč jsem se tě jenom vzdal?

Pusu jsi mívala od borůvek,

ve vlasech suché jehličí,

na srdci pár vřelých slůvek,

jež uši mé více neuslyší.

Tvé oči zářily jak jarní jitra

a tvé lokny padaly po loktech

a já vím, že už ani zítra,

rukou mých už se nedotkneš.

Jak vyhasla svíce nad Jerichem,

tak vyhasl i život tvůj,

teď provází mne hluchým tichem

věta, jen navždy při mně stůj.

Stojím teď v tom pro mě známém městě,

je noc, je slyšet netopýra,

jsem už více jak rok na cestě,

abych našel tvůj hrob,

co bolest mou skrývá.

Hrob mladé, něžné víly,

co spí, až do skonání světa,

ne-li ještě dýl

a v hlavě zní jen ta věta…

DÉŠŤ

Jdu domů,

prorážím bariéru,

tmu noci

a prší,

čas tak na kremaci

mrtvých 

lidí

a prší,

kapky snášejí se

na mé tváře

uprostřed noci,

bez kousky neonové záře

mi kapky stékají 

po mých vlasech

promočených

jak mech 

na vřesech

v období bouřek

letních.

A všude jen kaluže a louže

a louže a kaluže,

boty promáčené od věčné vody,

co zaujala místo

na kachlích a asfaltu.

Hledím teď na měsíc,

ale on tam není,

jen déšť,

kapky bubnující o okapy

hrají teď symfonii od Chopina

a všude je tma.

Nastavuji dlaně,

jsou mokré,

dešťová voda vpíjí se mi do kůže

a já si říkám,

hůř už být nemůže,

teď kapky jsou součástí mého krevního oběhu,

už pronikly mi do všech buněk v těle

a já teď zhluboka dýchat už nemohu,

jen stát a broukat si osaměle

v temné noci, 

když prší.

CESTA DO ŘÍŠE SNĚNÍ

Když zavřu oči, 

jsem v říši snění,

hmotný svět

už pro mě není,

je pro mě jen vzduch.

Říše snění,

ta je krásná,

úzkost není,

mysl prázdná,

od afektů se oprostí.

Sny jsou jako komedie na filmovém plátně,

jako jahodová zmrzlina uprostřed léta,

jako malé děti hrající si v trávě,

jako potopa na konci světa,

jako život po životě

a miliony očí hvězd,

jako týden staré mourovaté kotě

a přítel vracející se z dlouhých cest.

Ach, ty sny jsou jako šaty popelčiny,

jako cukrová vata na pouti,

jako černé svědomí z vlastní viny,

jako motýlích křídel se dotknouti.

Jako slunce, jež se sklání k západu,

jako kapka rosy na stéble trávy,

jako způsob, jak zlepšit si náladu,

jako otázka: "Nač se tak trápit?"

A já teď sním 

a snít budu,

víčka pevně zavřená

a kéž bych je nikdy neotevřela

a zůstala v tom snu

navždy chycená,

navždy chycená.