Autor: David Klepárník

KDY?

Nestarám se o svou schránku.

Všechno proudí kolem mě.

Cítím hlaveň u svého spánku.

Dotýká se mě, jemně, chladně.

Netuším, kdy přijde výstřel.

Možná brzo. Možná pozdě. 

Tehdy ulehnu v nejměkčí postel.

Myšlenky vyletí z hlavy mé.

Nevím, jestli se mám bát.

Nebo snad těšit dokonce.

Budu potom nejtvrději spát.

Budu zajímat jen mravence. 

KLÍČ

Bylo to velice dávno.

Na rok a den si nevzpomínám.

O životě věděl jsem hovno.

Můj příběh vám teď povídám.

Seděl jsem za stolem

a přemýšlel, co je život.

Za dubovým stolem

rozjímal, kolik čeká mně novot.

Snad byl jsem příliš mlád

nebo nedostal jsem varování.

Jestli ano, tak do oka drát.

Teď mě již nic nezachrání.

V ten den jsem spatřil

poprvé ve svém životě

klíč, jehož žár mě opařil.

Díky němuž ležím v příkopě.

Ten klíč, který otvírá brány

útěku a zapomnění.

Ten klíč, který mi přály vrány,

do pekel a utrpení.

Vzal jsem ho k sobě

a hledal jsem zámek, jenž otvírá.

Tehdy v pohnuté době

našel jsem zámek, jenž otvírá.

Vložil jsem jej do zámku.

 otočil dvakrát na východ.

Neznal jsem ani známku

a okusil velmi pochybný plod.

Tehdy jsem poprvé otevřel

tajemné a zhoubné dveře.

Do teď jsem na ně nezanevřel,

A otvírám stále ty samé dveře.

Tento portál vede jenom do tmy,

avšak je to můj jediný únik.

Světlo je odporné, já miluji tmy.

S tímto klíčem přišel můj pozemský zánik.

Když mám svůj klíč,

vůbec nic mě netíží.

   S ním já utíkám pryč

před vámi strašní chřestýši.

STŮL

Stole můj psací popsaný dočista, 

nohy tvé zdřevěněly jako kříž od Krista.

Na tvých bedrech bylo napsáno již mnoho řádků,

 psal jsem je krásným děvám na památku.

Avšak žádná z nich již srdce mé neoblaží citem, 

ztratil jsem lásku kvůli špatným lidem.

Stole můj psací popsaný dočista, 

nohy tvé zdřevěněly jako kříž od Krista.

Není již krásným citům pro mé bídné tělo,

má duše je dutá jako polní dělo.

Vymizela láska z našich myslí, 

opadala jako pozdní listí.