Autor: Karel Kšír

TAK A BYL JSEM TO JÁ

Rozpusťte vězně našich trýzní.

Venku obloha skýtá azurovou krásu

a její odraz ve stoce mě haní.

Pletu si kříž svatých z tvých vlasů.

První výstřel z drobně zbraně,

kdy jste mi pásku nasadili

a vzpomínkami ukovali ke stěně,

kdy po světě mě naposled povodili ?

Jen se koukni, jak se třesou dlaně,

jak bledě má hrdost vystupuje

a jaký chorý hlas vevodí poslední mé

modlitbě pro kohokoliv, kdo žije.

Již předstupuji, před řadu flákačů světa,

které žádná pohroma nedovode sporvodit

po tisíce let hloubají nad tím, jak zemřít.

Jsou vrahy nazývaní a drží života veta

…

Někdo neznámý

se tělem prochází

snad on není,

to čím se ztracím

Pohrává si s mozkem

obrana se skryla,

zachvácená strachem.

Duše dusí se zase.

Ukaž mi stranu odvrácenou.

Vláda mého těla povstala,

nad mou schránkou,

ach toť nenávist zlá.

Epitaf pro další pokolení:

„pokoj tomuto světu“,

neb ať zatracení

nepokládájí onu větu.

Konec procesí ve slávě,

odsouzený hlínu líbá

přes víko rakve.

Myšlenka měnit se... tolik hloupá.

LEPŠÍ MLČET

Snažím se zatím nemyslet,

bez hlasu ,bez tváře,

protože slyším je přicházet,

již dlouho po mě jdou.

ne, nejsem apatický,             

jen od paty k hlavě

strachem posraný, trpký,

nažlouklý pohled, však vím.

ležím, snad se stmívá, snad svítá,

co na tom sejde,

ta růže u betonové archy

stejně (snad až po mně) pojde.

Poslední co brání andělům,

mě do křídel zahaliti,

je to, že netuším, jak popsati

truchlivou elipsu nad nebem.

Zatímco to probíhá kdesi

v jámě pod mým oknem

moloch života nabírá sily,

jak vzepnout lidské radosti.

Mění se čerň inkoustu v krev.

Za sklem mihají se sirény.

Zahoukaly.

A již mě pod rameny nesou

nesnesitelně nekočnou výčitkou.

Trápí se v nás po všechen čas,

který kdy plynul skrz prsty.

Potom natáhl svízel žalu

a na tu životadárnou harmoniku

počal měsíc nad stromem vyhrávat

„POKOJ TOMUTO SVĚTU“

A pak do oblohy se mour vplil

a svou tuží podnebí vykouzlil,

pro příchozí kreatury z pod země.

Lemuje se cesta pro toto sémě.

Do té doby sis též přál spatřit

nějaký záhyb štěstěny na planetě,

nebo ses snažil spojit vesmír

se svojí duší, ale nyní už všemu

bude odbíjet umíráček v tónech,

že je bohužel příliš pozdě.

Snažil jsem se to zachytit, ukotvit,

tak aby tu bylo místo, kde popít,

když ústy prostupuje nekonečná hořkost,

II

Nebo ještě jednou zkusit potěžkat

ranní šerosvit. Tvých očích.

A vystoupit – na pár kroků z cesty, když

tam a sem pochodují drápové

mého svědomí.

Ach spatřil jsem to. Nebe se zavřelo.

On spí. Čekáme pokorně v chodbách

snad se dostaví a bolesti přejdou

snad z těch stovek dvěří se jedny

na pár prstů pootevřou.

Budeme to cítit,

to co čeká u propasti,

to co kryje prázdnoty

a nevidomím dává obraz o světě.

neschůdné pocity méněcenosti

obepínají skořápku člověka

až přiliš těsně v krůzích,

které zradou jediná skutečnost

přetrhává svou rezavou kosou.

Ztratily se ty tváře a dlaně.

Kadrované do pozdravů

kamsi do tvých prstů