Autorka: Eliška Slaninová
CHCI VYKRÁST MAPU ZNAKŮ
to nepopsáno
prázdno
listů nekonečna
nepopsáno
ani nekonečno
jež je ti známo
tak dobře ho znáš
inkoustem
polejvám klávesnici
ale stejně
nic
ani ťuk
levou
s tou hemisférou která
v hlavě mi zpívá a hraje
na mandolínu
slova spíše na rukávu
než do sešitu
tou mám zakázáno
kamkoliv
ti psát
a jinou to neumím
nevyšlapané vyšlapával
jako ve sněhu po kolena
mezi městy
mezilidské
trasy
zkratky
skoro železnici
tabulátorem utíkal
a já ho vždycky
tisící mezerníky
stejně
dohnala
sladké dětinskosti
(teď jen kosti)
až na místo vyznačené
křížkem
to iksko
v jeho kapse v jeho
atlase
tam
kde jsem chvíli squattovala
z toho všeho mi zůstalo
jen zeměkoule
v kostce
a pár souřadnic
oči pro pláč
a hodně kroužení
kolem
nich
jako anonym
turista který nezná řeč
jako pošťák na správné adrese
hledající dál
jako ten dopis
který pak vrátí se
zpět tomu kdo ho posílá
a možná i odesílatel
může být neznámý
(točí se mi z toho hlava)
a tak házím cihlu
přímo na vitrínu
důstojnosti
je papírová
a přesto se tak
pěkně tříští
mapu znaků
chci vykrást
celou
protože vykrádat ji
nemá cenu
a co jiného s cihlou?
SLOVOSLED
pomalým spouštěním spojky
veršem jenž rezaví
zpoza dvou slok
s chirurgickou precizností
vycouvám
ve zpětném zrcátku
pokaždé
pohled jiného obhájce
ten můj
překrývá
on pozvedne obočí
já ramena
VOLÁM TĚ
kompozice ticha bytu
ty
s hudební kulisou
tou jež nelze ztlumit
a telefon
volám tě
symfonie houslovým
klíčem otevřená
ač nejsi žádný
hudebník
ani já
volám tě
plížení
po čáře žití
ze které jsme si nechávali
od kartářek číst
a věštit z ruky osud
z té stejné
jež nyní leží dlaní
vzhůru
studená
se spousty poznámek
bez známky
života
volám tě
vnímám panorama
zleva doprava
jeho okraje
za ním dřevěný rám
beznaděj
volám tě
poslouchám
dlouhé tóny
ze sluchátka
konec skladby
a netleskám
volám tě
na druhý břeh
na druhý dech
na život po životě
nikdy nezavěsím
nechám to vyzvánět
volám