Autor: Vojtěch Fišera

I.

Až se noc na půlku rozdělí

      a já budu sám jak vyhaslé spáleniště

              polapen na mapách mraveniště

                    pouhé zrcadlení touhy kde nic není 

                   Však vzpomeň si dívko s černou kápí

                   jaký život jsem si nadělil s vůlí

                                      a ty -  divák mé smůly

                                                 se vzad mé smrti trápí

                                                Však viděla´s mé vyhasnutí

                                               byť jsi mi z obou stran stále znov…..

                  „Můžu?“ „Ne, Prosím, nechej mě to říct!“

                 Chci nadechnout štěstí před usnutím

                           až mé srdce dotluče z posledních slov

                                        Budu naplněním tvých představ a víc …

II.

Smrtko, nešťastná! Ti křičím tiše,

co vše se brzy v mnohém změní,

když lákáš se mi do snů snění.

Má panenko! Mé cliché!

      Však sním Ti o mořích z perutí mých úst,

      Jiného žal však Ti nevonní, 

      Pokud mu poslední zvon nezvoní,

      na březích Styxu čekám z retuší úct .

                      Až zasním se o tom, že přijdeš mi políbit rty,

                      přijď prosím včas ať nečekám dlouze.

                      Když sníme o tom -  být jen já a ty. 

                                         Křič! - jako já ze spaní o té touze,

                                         nesměle jež se tiskne v předu sivých citů,

                                         Když sníme - Ty z lásky a já z nouze. 

III.

Má krásně modré oči do ticha šeptejíce,

jak sněhová bouře leskne se její tvář.

Kéž bych mohl chtít tě více,

tvůj hlas - jako paprsků zář.

Jsi v černém - já vidím bílou,

na kraji srdce, jenž bije v nás.

poselství smrti - mění tě v jinou,

která s černou kápí sbírá duším jas.

                              Tuhle já nechci - chtěl bych tu milou,

                               která brodí řeky a nechá mou duši živou.