Autorka: Kristýna Klímová

 

BEZEJMENNÁ

 

Hejno podzimních

nocí

vylétlo ze skrýše

schované

mezi dravci

zatímco

ty

srnčí oči svý

stáčíš a protáčíš

tak,

jak se patří

Hnízda

polárních motýlů

plníš

bez ostychu

zásypem ledových

sazí

 

Studí to příliš...

 

Venku je zima

a vlci

co snědli

všechny hvězdy

hřmí do ticha

tesknou modlitbou

za klidné večery

a ještě tesknější

za

ospalá rána

 

Duní tma

ozvučená

spolknutýma slzama

Poslouchám semknutá

šelest listí

a dál budu bloudit

šedivým městem

sama a

beze jména

 

 

NOC JE VLÍDNÁ

 

Noc je vlídná, sladká

když voní

po květinách, hvězdách, čpí vínem

červeným

pocukrovaná třepotem křídel

nočních motýlů

kteří zaspali

 

Když mlčky rozsévá

žlutý popel a kůži tichých vod

zkažených

plných chemikálií

zrádců rozemletých

v podkrovních sutinách

na bázi olejů

volně rozčeřených a

toulavých psů

rozpuštěných v tichém mlčení

aninedutání

tiše se otáčí a

počítá oběti

 

Slíbila jsem, že budu mlčet

jako pěna

z úst po ránu

Když teče krev

jako rtěnka

jsem rozmazaná

jejich prsty

Přesto

držím hlavu sklopenou

jako dítě se špatným vysvědčením

vždy touto dobou

dříve,

myslím, že to bylo před tisíci

lety

Ne?

 

Tisíce neviditelných rukou mě

soukají do dětských šatů a snů

jsou skorozapomenuté a

místo svetru jsem získala

boa (?!)

Je to málem vtipné, ale nikdy bych nevěřila

že hra na rozpočítávání

může být tak

krutá.

Kdo má teda zrovna teď babu?

Schovávala jsem se vždycky moc ráda.

 

Potřísním krví

stehna lýtka

v místech

o nichž se

nemluví

 

V kobce mezi nohama a

nahými těly

už nemohu dýchat

a pachy se mísí v jednotné kluziště katastrof

 

A já jsem

slizká

jako žába

a pláču radostí

najednou

hnisavé slzy stékají

pro všechnu tu vodu

ledovou jako

Severní moře

co mi spadla do náruče

uprostřed pole mrtvol

a krve zaschlé na podlaze

ke které se přidávají

kapičky

té mé.

 

S černým inkoustem

se budí

život žádaný

Mé sliby brzy zbarví

jako mé svědomí

modré jak oči pomněnek

Budu ladit se svým oděvem

konečně sjednoceným

s pachem vší, štěnic

kyanovodíkem

a vinou IG Farben

 

A zrovna dnes mám náladu

na tu mojí malou hru

 

Válím se na koberci z vlasů a

z prachu

modeluju žvýkačkové kuličky

 

Zatuchlé regály

čpí nasládlý puch

a prokřehlý žal udržují v trezoru

jako by bylo co ukradnout

na tichém dětském vzlykotu

na noční můře plačtivých nocí

na příliš skutečné

vytí

dobyvačných vlků

aby stačilo jen pohladit po vlasech

pofoukat

odřené koleno.

 

A co přesně pomáhá na odřené srdce?

Máte ještě trošku toho morfia?

 

V rukou tu knihu

mnu

A vím, že přede mnou ji hladily tisíce

tisíckrát

čistších rukou

A já jsem

z eskalátorů

veřejných záchodů

nádraží

baget

citronové zmrzliny

špinavá

A je léto.

 

Nesu ji k pokladně

a paní s mastnými vlasy

křikne

„Do desátého srpna.“

 

Poslouchám vzdálený hlahol

a šelest prstů ztuhlých zimou

po měkkém papíře

v mělkých hrobech

se dotýkám

ještě mokrých

věčně mokrých

neutišitelných

slz

celého světa.

 

A v noci proplétám své dlaně s těmi hordami vyřízlých srdcí

nosím si je domů

a udržuji oční kontakt

s ústy

a čekám, až promluví,

ústa

která tehdy věděla

že tohle je konec

na jaře dvacátého devátého dubna

devatenáct set čtyřicet pět

 

A já se ptám a nevím koho

Kolik toho ještě budu muset prožít, abych si dokázala představit, jak moc je šest milionů?

 

A noc je vlídná, sladká

když voní po květinách, hvězdách, medu

a vláčný déšť roní slzy a

najednou je zdrženlivý

když se snaží smazat dech hlíny, kouře a masa

nesmazatelné

navždy

mrtvě živé.

 

 

ZVRACENÍ

 

Jsem unavená

ze všech těch vánic

plískanic

hořících hranic

a srdcí

obnažených

v horkých zpocených 

dlaních

Rukou

prsou

a jejich syntézy

 

Dívky se válejí na podlaze

poplivané

se vystavují

a trhají svá trička

Muži se předhánějí

kdo je poleje víc

vodkou

ginem

rumem

zelenou

trávou posekanou na mramorovém nádraží

a pak se snese dolů jako vzrušený

dech mlhy

těsně předtím

 než to bude stát

příliš

 

Křivé a velké zuby vystupují

z úst

cítím dech alkoholika a

 myslím na Karkulku

 

Padla jsem do oka

jako zrnko pylu

mezi těmi tisíci

zrovna alergikovi

a na ústa se mi přisála

slizká a opilá pivní ryba

Mám pocit medúzy

 

Nikdo se mě vlastně neptal

jestli mám

medúzový ryby

 ráda

 

Sedím na dřevěné lavičce ozdobené vyrytými nápisy

Si čubka

Co máš dnes za kalhotky?

A sním o tom, že to jednou dopadne jinak

Krajkované

Z nudy popíjím pivo

které smrdí

které mi nechutná

ale chlapci ho dívkám kupují rádi

moc

a vůbec netuší, že nemají

žádnou

fantazii.

 

Hledám Dostojevského mezi pivními tácky.

 

Sleduji falešné muzikanty a

pot letící

na fanynky

hýřící v extázi a

sexuální agonii

očního orgasmu

zatímco mi pochybná existence vysvětluje

že se mi teda ozve

za týden

a nemá ani páru o tom, že doufám

že se neozve

už nikdy

 

Jsem opravdu okouzlená

z toho třpytu

lesku

naleštěných prsatých pannen

symbolů ctnosti

a myslím, že takové nadšení ani neunesu

 

Snad mi záchodová mísa pomůže

v přemítání

posbírá mé nadšení

rozlámané na kousky

z pozvracených koberců

zatímco visím v předklonu

a tisíc světů

a večerů

mi utíká

skrz prsty

 

Zalykám se rozhořčením

když odemykám závoru

a další den

ze studu

venku

stavím eiffelovku

zatímco hledám cestu

domů

A oči mám zavázané obvazem z pampelišek,

lilií

a černého čaje

 

To abych byla v klidu

 

Autobusové topení

mi hřeje lýtka

a já přemítám

že se říká

Žij, jako by nebylo zítřka

a není na tom vlastně špatného

nic

kromě toho,

že ten zítřek

stále přichází